Cena Listů Pelikán 2022 pro Sašu Uhlovou

Cenu Listů Pelikán za rok 2022 Listy udělily publicistce Saše Uhlové známé především pro svou sérii reportáží Hrdinové kapitalistické práce.

Debaty u příležitosti udělení ceny Pelikán za rok 2022 se kromě laureátky Saši Uhlové účastnily socioložka Kateřina Nedbálková, mj. autorka ceněných studií Spoutaná Rozkoš: Sociální (re)produkce genderu a sexuality v ženské věznici (2006), Tichá dřina: dělnictví a třída v továrně Baťa (2021) a Pracovat (2022, 2023) a politoložka a místopředsedkyně České strany sociálně demokratické Daniela Ostrá. Za Listy debatou provázel náš spolupracovník, politolog Pavel Šaradín.

Saša Uhlová s cenou Pelikán.

Kateřina Smejkalová: Umí podat empatickou a nepřikrášlenou zprávu. Chvalořeč na Sašu Uhlovou

Pro český mediální provoz dlouho byli – a zčásti ještě jsou – určující muži důležitě rozmlouvající o politice. Jejich sebejisté analýzy, názory a predikce se přitom zhusta omezují hlavně na technologii politického provozu, jako by ta se snad odehrávala v sociálním vzduchoprázdnu. Nechtěně tím potvrzují stereotypy o mužské socializaci zaměřené zejména na prestiž a moc a často naopak postrádající citlivost vůči subtilnějším, zdánlivě méně důležitým sociálním souvislostem, situacím a vztahům.

Pouze s přihlédnutím k této strukturální vlastnosti české mediální scény lze vůbec pochopit, jak mohlo trvat tak absurdně dlouho, než se o mnoha zcela zásadních tématech u nás začalo psát – zničujících exekucích, směšně nízkých mzdách, ubíjejících pracovních podmínkách ničících tělo i důstojnost, selhávajícím sociálním státě, diskriminaci Romů a chudých.

Právě roli letošní laureátky ceny Pelikán Saši Uhlové v tomto obratu nelze přecenit – byla totiž zcela klíčová. Zároveň konfrontace s popsaným mediálním terénem, do kterého se svou prací vstupuje, považující pro ni důležitá témata v lepším případě za druhořadá a v horším přímo nepřístojná, dokazuje její mimořádnou houževnatost.

Odhodlanost a vytrvalost tváří v tvář atmosféře její práci ne vždy nakloněné však zdaleka nejsou tím jediným, co Sašu definuje. Definuje ji totiž právě cit pro ta opravdu důležitá témata, která ve skutečnosti tvoří podhoubí pro situaci naší společnosti jako celku, nad kterou bychom bez jejího přispění mohli dál jen bezradně kroutit hlavami. A nadto také osobitý, mimořádně čtivý a nápadně nenabubřelý způsob je čtenářstvu zprostředkovat.

V řadě jejích zásluh dost dobře nelze jmenovitě nevypíchnout její undercover reportáže Hrdinové kapitalistické práce, jejichž první série o bídných tuzemských pracovních podmínkách se loni dočkala neméně pozoruhodného a zásadního pokračování o situaci středoevropských pracovních migrantů na Západě. Co do formátu jde beze sporu o jeden z vrcholných novinářských výkonů, ukazuje Saši intuici pro téma a s ohledem na něj nejadekvátnější formát, ale opět i nasazení pro věc, které si větší lze představit už jen stěží.

O naslouchání a vcítění se do situace odlišných společenských vrstev nás mluví mnoho, Saša je jedna z mála, která ho je nejen opravdu schopná, ale umí z něj i pro nás ostatní podat empatickou a zároveň nepřikrášlenou zprávu. Právě to je třeba jako další na její práci vyzdvihnout – je vždy maximálně citlivá a chápající bez toho, aby se stala kýčovitou či zaujatou. Lidem, o kterých píše, tím dělá nejlepší myslitelnou službu.

Saši přínos nejen pro českou novinařinu, ale i společenskou diskusi jako takovou je zcela neoddiskutovatelný. Změnilo-li se toho v realitě nakonec přesto příliš málo, může Saša mít každopádně svědomí čisté.

Milá Sašo, co nejsrdečněji ti k zaslouženému oceněné Tvé práce gratuluji a mrzí mě, že nemůžu být na místě s Tebou. Moc si Tě vážím a upřímně se těším na všechny Tvoje další počiny v budoucnosti. Těžko si představit, že budou méně zásadní než ty dosavadní, které tu dnes po právu oslavujeme.

Skryté podoby práce: Debata Saši Uhlové, Pavla Šaradína, Daniely Ostré a Kateřiny Nedbálkové

Pavel Šaradín (PŠ): „Pro český mediální provoz dlouho byli – a zčásti ještě jsou – určující muži důležitě rozmlouvající o politice,“ píše Kateřina Smejkalová ve svém laudatiu a dodává, že se mužská socializace promítá do volby témat i jejich zpracování. Platí to stále?

Saša Uhlová (SU): Sama jsem byla v posledních letech několikrát účastna debat, ve kterých se mluvilo o tom, proč ženy nejsou v novinách tak úspěšné, proč nejsou komentátorky. Vždy se opakoval argument, že ženy se věnují měkčím tématům. Tvrdá témata jsou politika a krimi, měkké jsou sociální věci. I proto, že je to takto popisované, jsou sociální věci vnímané jako něco méně důležitého. Píší o nich více ženy a protože o nich více píší ženy, jsou tato témata považována za méně důležitá.

Daniela Ostrá (DO): V politickém provozu jsou samozřejmě někdy schůzky a porady, kde mám pocit, že nabourávám pánský klub a kde si připadám nepřístojně. Z tohoto prostředí pak ale vychází i dominující agresivní, tvrdý styl politiky, který jsme viděli i teď v prezidentské kampani. Nejde jen o citlivost na některá témata, ale také o obecný přístup.

SU: Když jsem psala článek o ženách v politice, byla Daniela jediná, která pod svým jménem mluvila o vlastních špatných zkušenostech. Důležité je i to, aby se lidé nebáli mluvit o svých zkušenostech přímo.

: Když pracujete na textech věnovaných práci, je nezbytné si získat důvěry těch, o kterých píšete. Je to těžké? A objevily jste během své práce něco nového?

KN: Má strategie je být v terénu sama za sebe, nepředstírat, že jsem někdo jiný, že jsem žena v Dolním Němčí nebo že jsem odsouzená v ženské věznici. Když mě lidé, třeba v továrně Baťa, viděli opakovaně, získali důvěru, že mám upřímný zájem o jejich život. Patří k věci, že když se ptají, tak jim o sobě říká a když se neptají, tak ne.

SU: Většinu mé práce samozřejmě lidé vědí, kdo jsem. Pod jinou identitou jsem pracovala v projektech o práci v Česku a v zahraničí, ale i v těch případech jsem někdy lidem říkala, kdo jsem a na čem pracuji. Ne vždy to pak ale píšu do svých textů. Kdyby se vedení dovědělo, že zaměstnanci věděli, kdo jsem, ale neřekli jim to, mohli by mít problém. Když jsem teď byla v Irsku, tak jsem svým spolupracovníkům také řekla, kdo jsem. A výsledek byl, že chtěli mnohem více mluvit o tom, co zažívají. Věděli totiž, proč se jich ptám.

KN: Tématem mé knihy o továrně Baťa nebyla práce, ale třída, dělnictví a co to je být dělníkem. Kamarádi mi to rozmlouvali: že všichni jsou střední třída, že nerovnosti nejsou, vzala jsem to ale nakonec jako výchozí pozici. Má premisa byla, že sociologové dávají od třídy ruce pryč, a překvapivý výsledek, že se k ní pozornost vrací a že se téma třídy stává tématem. Dělala jsem ke knize pak také řadu rozhovorů, a to nejenom pro A2larm, ale i pro Blesk.

SU: Účastníky debat téma práce a nerovnostní zajímá, pořád se na to ptají. Práce se týká nás všech, jen místo dělnická třída se říká lidé, kteří pracují ve špatně placených a nekvalifikovaných zaměstnáních. V mém okolí leckde existuje představa, že „my“ jsme lidé, kteří by se měli o ty lidi zajímat, litovat je, dělat něco pro to, aby se měli lépe. Přitom to „my“ jsou často lidé pracující v živé kultuře, lidé placení úplně nejhůře v celé republice, placení hůře, než ti dělníci samotní, jsou to lidé, kteří neberou ani minimální mzdu. Jsou to lidé, kteří se dojímají nad dělníky, ale sami na tom také nejsou nijak dobře.

Během jednoho rozhovoru v Českém rozhlase se redaktorka dojímala nad příběhy lidí z továren. Sama přitom vím, že v rozhlase pracují lidé ve švarcsystému a mají opravdu nízké mzdy a trpí nejistotou ohledně svého příjmu. Tak jsem se jí v nějaké chvíli zeptala, že jistě také mají v rozhlase nějaké problémy a zda je v odborech. A ona udělala pauzu a říká: Ale já nejsem zaměstnanec.

: Co víme o odborech a jaká k nim máme data?

DO: Problém s odbory je, že pořádná data pro české prostředí nemáme. I naše velké výzkumy se většinou ptají jen na členství v odborech. Když jsem byla na podzim na jedné konferenci v Paříži, obdivovala jsem tam sety třeba sto otázek na odbory, jaké měli francouzští kolegové. My jsme se ve výzkumu zajímali o to, což je v i západní literatuře, zda členství v odborech má vliv na účast u voleb a zda je souvislost mezi členstvím v odborech a volbou levicové strany. Třeba Francouzům to z jejich dat vycházelo.

Náš výsledek byl, že členství v odborech má pozitivní dopad na volební účast, to jsme si udělali fajfku, ale také nám vyšlo, že členství v odborech nemá vliv na to, koho volíte, zda levici nebo pravici. Nejprve jsme zkoumali jen sociální demokraty a komunisty, protože jsme pracovali s daty za volby na podzim 2021. Tak jsme si řekli, že bude souvislost s volbou politického hnutí ANO, že odboráři budou ANO považovat za levicovou stranu. Ale ani pak se taková souvislost nepotvrdila. Je to dílek do mozaiky krize současné levice.

Členství v odborech ale nemá vliv ani na pozitivní anebo negativní vnímání demokracie. Naopak třeba víme, že lidé, se zkušeností s exekucemi, k volbám nechodí, nemají důvod podporovat systém, který je ničí. Nyní pracujeme na tom, abychom získali vlastní podrobnější data a připravili projekt, díky kterému bychom se členy rozhovorů mohli dělat i strukturované rozhovory.

: Víme z výzkumů, že lidé roli odborů ve společnosti uznávají. Jak byste ale na otázku, kdo ve společnosti hájí práva zaměstnaných lidí, odpověděly vy?

DO: Politika je věc zastupování skupinových zájmů, a my posloucháme politiky, jak říkají, že hájí zájmy všech. Chtěla bych říci, že zájmy pracujících hájíme coby sociální demokraté my, ale musí to být vztah oboustranný.

KN: V debatách se mává obyčejným člověkem, ale je to jen rétorika. Do popředí se v kampaní stavějí kulturní témata – zda má být sedmdesát osm pohlaví, jestli by gayové a lesby měli vychovávat děti, zatímco žalostně nízká minimální mzda stojí bokem.

Pokud jde o odbory, tak když jsem byla v továrně Baťa, ředitelka mi řekla, že jejich odbory jsou hodné a nijak zásadně nebojují. To vzbudilo moji pozornost. V továrně, která má 100 anebo 150 zaměstnanců, se potřebujeme domluvit, říkaly, žijeme v jedné obci, každý den se vídáme. Naopak s managementem se vidíme málokdy, to jsou Italové detašovaní do Zlína nebo do Prahy jen na nějaký čas. Pak je to tak, že se odbory s vedením domlouvají jen v tom daném podniku a úroveň mezd za ně nevymůže centrálně odborový svaz, jak by to bylo v Německu nebo v Dánsku. Tady dvacet odborářek u Bati tahá nutně za kratší konec provazu.

SU: Máme zákon o kolektivním vyjednávání, což je jediná úprava stávky, a to při během kolektivního vyjednávání. Aby stávka byla legálním musíte splnit spoustu požadavků. Lidé nemohou stávkovat bez odborů, ale v případě nelegální stávky nese odpovědnost za škodu základní organizace odborů. Podle mě třeba tato úprava stávky je v rozporu s právem na stávku, jak je zaručeno v Listině základní práv a svobod.

: Když hovoříme o důstojné odměně za důstojnou práci. Nese za to odpovědnost stát nebo zaměstnavatel?

KN: Máme tendenci obecné strukturní problémy pojmenovávat jako individuální, nízké mzdy jako osobní selhání; když jsem zjišťovala zpětnou vazbu na knížku o továrně Baťa, tak mě nepotěšilo, když jsem slyšela, že lidé v továrně nejsou rádi, že píšu, že berou minimální mzdu. Vnímali to tak, že ukazuji jejich neschopnost. Mají základní vzdělání. Jsou vyučení. Všichni jsme socializováni v tom, že jde o naši píli, že kdo se hodně učil, vydělá si hodně peněz, a že to je naše zásluha. Což samozřejmě je sociologický nesmysl. Řešení je třeba hledat jako státní, strukturní, obecně společenské.

SU: Strašně často se v debatách objevuje, že když se má někdo někde špatně, má jít jinam. Přála bych si vidět, co by říkali dnešní bohatí ajťáci, kdyby je nahradili lidé z Indie anebo Pákistánu a oni by najednou brali třeba třicet tisíc korun. Zatím ale klidně někdo napíše třiašedesátileté paní, co žije od výplaty k výplatě, aby tedy nabídla společnosti něco, čeho si společnost cení. Paní vychovala tři děti, jedno postižené a stará se o ně.

Přitom je to tak, že kdybychom byli všichni ajťáci, tak zítra umřeme, protože společnost nebude fungovat. Rozčiluje mě, že o některých pracích říkáme, že jsou špatné; jedna věc špatná je, nabízet lidem po telefonu věci, které nikdo nechce. Ale když člověk něco vyrábí, uklízí, dělá pro společnost, tak proč by za to neměl žít. Kapitalisté vždycky budou chtít zisk, takže jde i o to, jak volíme, jde o společenskou debatu, jde i o novináře, zda o tom píší a zda to téma zdvihají.

Změna je přitom možná změnou pravidel, třeba situace s exekucemi není věcí toho, že si lidé u nás neodpovědně půjčují víc než v jiných zemích, ale že to podmínky umožňují.

DO: Teze o osobním selhání a individuálním řešení problémů je chiméra. Když si ten ajťák myslí, že poradí nějakému člověku z Jesenicka, aby se přestěhoval do Brna, tak by měl vědět, že těch lidí je čím dál víc a že se u nich objevuje pocit nahraditelnosti, což je nejhorší, co se vám může ve společnosti stát. Když lidem narušíte pocit důstojnosti, tak pak volí protestně. Můžete zkusit jít za člověkem a říkat mu, ať volí demokraticky a hájí demokratické hodnoty ve chvíli, kdy se cítí úplně zničený. Přitom platí, že stát má prostředky k tomu, aby takových lidí nepřibývalo, ale sám si je podřezává. Jde o Státní úřad inspekce práce, kde lidé berou málo, jde o Úřady práce, které se hroutí. Podle mě je to cílená politika, devadesátky v podobě individualismu jsou tu pořád s námi.

Kromě toho platí, že cokoli ve společnosti musejí nakonec rozhodnout politici, protože firmy nemají odpovědnost k lidem. Jen populisté říkají, ano přicházejí změny, ale vy se měnit nemusíte, svět jde špatným směrem, ale bude to pořád, jak je to teď. Nebude. Úkolem politiků a politických rozhodnutí je minimalizovat negativní dopady změn na společnost. Jejich úkol to je, protože mají odpovědnost.

KN: Sociální systém je pro slabochy, ale rozhodně ne pro mě. To je časté vyprávění. Kdo ale žádá o příspěvek na bydlení? Ženy s malými dětmi. Za přepážkou jsou ženy a i ochranku dělají někde ženy, protože je to špatně placená práce. Chudoba je vždy genderovaná.

: Saša Uhlová někde říkala, že neexistuje objektivní novinář. Starý průzkum o ideové orientaci českých novinářů zjistil, že 70 procent z nich se hlásí k pravici a pravému středu. Propisuje se do novinářské práce i toto?

SU: Tvrdím, že neexistuje objektivita. Existují mechanismy, které umožňují držet si nad tématy nadhled, jejich součástí je uvědomění si svých vlastních pozic. Když přijede někdo udělat výzkum do romské osady, tak když to bude někdo z vícečetné rodiny a chudší a když to bude jedináček z bohatší rodiny, tak tam uvidí různé věci. Jsou třeba věci, které lidem, kteří vyrostli ve vícečetných rodinách, přijdou normální. Sama si uvědomuji, že jsem levicová a vím, že když píšu o nějaké firmě, tak jsem předem zaujatá proti jejímu majiteli a snažím se to nějak kompenzovat. Uvědomit si neobjektivitu znamená být férovější vůči tématu.

Slavnostní předání ceny Pelikán 2022 proběhlo v posluchárně Václava Havla Filozofické fakulty Univerzity Palackého v pondělí 20. února 2023.

Za spolupráci na organizaci slavnostního večera děkujeme Univerzitě Palackého, její Filozofické fakultě a zvláště Katedře politologie a evropských studií, Masarykově demokratické akademii a městu Olomouc.

Publikovaný výtah z debaty je redigován a není autorizován.

💡
Cenu Pelikán udělují Listy každoročně od roku 2004 za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. O udělení ceny rozhoduje výbor složený z redaktorů a redaktorek Listů doplněný o Karla Skalického, Martina Šimsu a předsedu redakční rady Listů. Autorem sošky ceny Pelikán je výtvarník a šperkař Pavel Herynek.

Sdílejte článek svému okolí:

Subscribe to Listy

Don’t miss out on the latest issues. Sign up now to get access to the library of members-only issues.
jamie@example.com
Subscribe