Cena Listů Pelikán 2016 pro Petera Weisse

Výbor pro udílení ceny Listů Pelikán se rozhodl udělit ji za rok 2016 Peteru Weissovi, politikovi, diplomatovi a nyní velvyslanci Slovenské republiky v Praze.

Vedly jej k tomu především dvě jeho zásluhy. Za prvé práce na proměně Komunistické strany Slovenska na Stranu demokratické levice (SDL), a tedy práce na zapojení tehdejší „státostrany“ do politického života polistopadové republiky. Tato zásluha byla spojena také s ochotou zastupovat ty, kteří mohli, měli být a nutně byli postiženi tehdy přicházející hospodářskou a politickou transformací. Byla to práce nesamozřejmá a za nesamozřejmé věci má být člověk oceňován. Za druhé nás pak k ocenění vedl proevropský a prointegrační postoj Petera Weisse a SDL koncem 90. let; ani ten nebyl na Slovensku ani v dalších státech střední Evropy postojem samozřejmým. Zprostředkovaně jde i o ocenění pro celé prostředí SDL a jí blízkého společenského, politického a kulturního okruhu slovenské společnosti, z nějž jsou v českém prostředí známí např. bývalá ministryně financí SR Brigita Schmögnerová anebo exministr školství a bývalý primátor Bratislavy Milan Ftáčnik.

Peter Weiss s cenou Pelikán.

Vladimíra Dvořáková: Chvalořeč na Petera Weisse

Diplomat, společenskovědní pracovník a bývalý politik Peter Weiss vždy patřil k tomu typu lidí, již dokáží citlivě vnímat prostředí, v němž se pohybují, již se obracejí do minulosti, aby pochopili současnost, již dokáží naše mikrosvěty chápat v globálních souvislostech a globální problémy chápat i za pomoci zkušeností našich mikrosvětů. Možná, že to ovlivnila jeho dětská zkušenost, kdy on, narozený v Bratislavě v roce 1952, prožil část svého dětství na Záhoří a v Humenném, které si zamiloval.

Peter Weiss se vždy hlásil k levici, k levicovým ideálům. Levicovost v jeho pojetí znamená, že centrem zájmu je člověk. A to člověk, který pasivně nečeká na ochranu od někoho. Peter Weiss věří v člověka emancipovaného, který hledá vlastní budoucnost, člověka, jenž si uchovává své důstojenství.

Společnost by měla vytvářet takové podmínky, aby každý člověk mohl v rámci svých schopností uskutečňovat své sny, a zároveň by měla být solidární, aby lidské důstojenství těch slabších nebylo ohroženo.

Toto jeho pojetí člověka a humanity obecné se promítá i do jeho vztahu k národu, k evropanství, ke světu, tj. k tématům, jež tradičně vymezují slovenskou, ale i středoevropskou a do značné míry i současnou evropskou politiku.

Jeho láska k národu není romantizující ani mobilizující, je to prostě důvěra ve vlastní národ, v jeho sílu a možnosti, v to, že Slováci se nemusejí obávat otevřít se světu, nemusejí se obávat cizích vlivů. Proto je Evropanem a vidí v evropském prostředí budoucnost Slovenska. Proto i v České republice podporuje udržování „slovenskosti“ v rozsáhlé slovenské menšině, protože vzájemné česko-slovenské vlivy vždy přinášely obohacování a naopak, uzavírání se a vymezování se jednoho národa vůči druhému přinášelo a posilovalo nesvobodu.

Ve svých textech se Peter Weiss často vrací k otázkám souvisejícím s druhou světovou válkou. Jako diplomat i odborník na mezinárodní vztahy vnímá její mezinárodně politický rozměr, mezinárodní souvislosti jejího vzniku a porážky nacistického Německa.

Není to jen odborný zájem, jeho zájem má také rozměr lidský a národní. Možná právě uchopení historické zkušenosti Slovenska, kdy přirozené národní cítění a vlastenectví bylo tragicky zneužito pravicovou klerikální a fašizující politikou, ovlivnilo jeho levicové postoje propojující se s demokratickou a evropskou vizí budoucnosti.

Peter Weiss vstoupil do politiky náhle v hektických podzimních dnech roku 1989; nikdy v politice nedosáhl velkých politických vítězství, ale ani se v aktivní politice nikdy nezpronevěřil svým vizím a neztratil to, co je v dnešní době vzácností, úctu k lidem a „obyčejnou“ slušnost.

A je to Peter Weiss, kdo nyní varuje před těmi, kdo svoje faktické pohrdání národem zakrývají primitivním nacionalismem, před těmi, kdo slušnost považují za slabost, a před těmi, kdo v zájmu vlastních mocenských pozic opouštějí nejen své ideály, ale i základní prostor humanity. Myslím si, že Cena Pelikán přichází do dobrých rukou.

Arogantní elitářství brání věcnému sporu o politiku: Debata Petera Weisse, Patrika Eichlera, Pavla Šaradína a Vladimíry Dvořákové

Peter Weiss: Vážení vydavatelia dvojmesačníka Mosty-Listy, ktorý, keď som bol ešte v politike, som čítaval a mám naň veľmi dobré spomienky, veľmi ma potešilo, keď som od pána Ticháka obdržal e-mail s informáciou, že budem ocenený cenou Jiřího Pelikána. Zoznámili sme sa v júli 1990 na slávnostiach denníka l'Unita v Modene a bol to on, kto ma zoznámil z činiteľmi talianskej Socialistickej strany, ale aj s činiteľmi Talianskej komunistickej strany, ktorí sa v tej dobe chystali na veľkú reformu jej programu a politiky. Nesmierne tak pomohol vytvoriť medzinárodnú podporu pre vytvorenie a realizáciu projektu Strany demokratickej ľavice.

Keď som si pozrel spoločnosť, do ktorej sa dostávam, a informácie, za čo sa Cena Pelikán odovzdáva, bol som za túto cenu naozaj vďačný. Do politiky som sa dostal náhodou, ako to v revolúciách býva, a politiku som sa snažil robiť z presvedčenia, so zmyslom pre budúcnosť a na základe pochopenia historických súvislostí. Vývoj, ktorý prišiel po roku 1989, najmä protirečenia a ťažkosti transformácie, ukázali opodstatnenosť nášho úsilia, aby vznikla strana sociálnodemokratického typu, ktorá sa bude snažiť vyrovnávať nerovnováhy, ktoré transformácia a privatizácia priniesli aj slovenskej spoločnosti. A keď sme okrem sociálno-ekonomickej dimenzie politiky boli ako druhá najsilnejšia strana na Slovensku postavení pred úlohu napomáhať budovaniu osamostatňujúcej sa slovenskej štátnosti, ujali sme sa aj tejto úlohy. Hlboko sme si uvedomovali, že demokratická nezávislá Slovenská republika musí byť postavená na slovenskej i európskej tradícii antinacistického i antifašistického zápasu. Začiatkom deväťdesiatych rokov sa totiž neoľudákmi hlučne ponúkala aj iná tradícia. To, že sa nám Slovenské národné povstanie podarilo presadiť ako štátny sviatok, nám pomohlo poraziť neoľudácke tendencie, ktoré sa už vtedy v slovenskej politike, aj keď s malou podporou, objavovali.

Patrik Eichler: Téma dnešní debaty zní: Kdo mluví za mlčící většinu. Nebudu to téma vykládat sám, poprosím o úvodní příspěvek k tématu našeho kolegu, olomouckého politologa Pavla Šaradína.

Pavel Šaradín: Kdo mluví za mlčící většinu, je těžko říci. Jsme v čase tápání, kde nám průzkumy několik let nazpět ukazují výsledky odlišné od toho, jak pak dopadají volební výsledky. Problém přitom nemusí být, že by agentury pracovaly špatně. Začíná se stávat, že lidé v průzkumech neudávají svou skutečnou volbu, ale považují se za nevoliče nebo záměrně uvádějí jinou politickou stranu. Tento krok je výsledkem určité nespokojenosti a demokratická politika stojí před velkou výzvou. Že zde po roce 1990 bude existovat ekonomická nerovnost, o tom jsme se přesvědčovali s každým nastávajícím rokem, a pokud jsme sledovali Evropu a americké filmy, viděli jsme, že společnost je ekonomicky nerovná. Jedni lidé jsou bohatí, jednu část tvoří nějaký střed, jedni jsou chudí. Po těch pětadvaceti letech se ale objevuje politická nerovnost. Lidé se cítí nespravedlivě, jsou postiženi tímto režimem. Nebudu nyní hledat příčiny, ale 61 procent spoluobčanů považuje tento režim za nespravedlivý. Prohlubování politické nerovnosti je téma pro každou demokratickou politickou stranu, aby se snažila, aby lidé cítili, že mají v politice rovná práva.

A kdo za mlčící většinu mluví nejlépe? Podle mě prezident, který dokázal lidi, kteří se cítí politicky nerovní, vtáhnout zpět do hry a nenechávat je na okraji. Pokud má prezident nějakou zásluhu, vidím ji právě v tomto.

Patrik Eichler: Co znamená „vtáhnout do hry“? Znamená to dát mi pocit, že jsem angažován, anebo mi dát možnost spolurozhodování?

Vladimíra Dvořáková: Účast ve volbách je jedna z věcí, která znamená politickou participaci, jenže vidíme, že volební účast klesá, a pokud neklesá, je to volba mobilizovaná. To znamená vzniklá zvýrazněním prvků, které společnost rozdělují, a přitom mohou zastírat a odsouvat do pozadí mnohem podstatnější problémy, na nichž se ale politické body nezískávají. Podstatné je, aby existoval prostor pro vyjádření názorů, nastolování různých témat.

Sama jsem před časem na jedné konferenci hovořila o populismu a demokracii. Populus je lid v latině, demos je lid v řečtině. Populismus chápe lid jako exkluzivní kategorii, je jenom určitý typ lidu a ti ostatní jsou z lidu vyloučeni. Demokracie by měla usilovat o to, aby součástí lidu byli všichni. Demokracie uznává pluralismus. Demokracie musí brát v úvahu, že lidé mají různé zájmy, různé vzdělání, různé šance, ale stejně pořád všichni patří do lidu. Do lidu patří i lidé, kteří jsou ve vězení, ať se nám to líbí nebo ne.

V momentě, kdy přichází populistický apel, jak ho sledujeme i tady ve střední Evropě, je přítomné jasné rozlišení, kdo do „lidu“ patří a kdo již ne. A je jedno, jestli je nepřítelem pražská kavárna, „cikáni“ nebo intelektuálové. Ti ostatně bývají mimo lid ve všech mobilizačních režimech, protože si pořád kladou nějaké otázky a není jim jasné, co je jasné každému běžnému člověku. Populistická mobilizace prostřednictvím populistických apelů znamená začleňování jen určitých lidí do politiky a společnosti a mnohem větší vyloučení.

Patrik Eichler: Vy jste, pane velvyslanče, když jste byl ve vedení Strany demokratické levice, měli volební výsledky kolem deseti třinácti procent. Nějakou podporu veřejnosti jste tedy měli. Ale volili vás ti lidé proto, že vám věřili?

Peter Weiss: Samozrejme, že nás volili, pretože nám dôverovali. Začiatkom deväťdesiatych rokov pozornosť politika, vážnosť politiky i obsah politického zápasu boli inde, ako je tomu teraz. I vtedy sa hralo o symboly, ale obsah politiky bol daný historickými zmenami. Transformácia, ciele, ako ju urobiť, riešenie štátoprávneho usporiadania, ako budovať samostatnú slovenskú štátnosť. Dalo sa niečo vyhrať aj na symboloch, ale bolo treba mať aj veľmi konkrétne ciele. A v tom, ako sa mi zdá, bola politika širokospektrálnejšia. Keď sa pozriem na dnešnú politickú scénu, redukovala sa na otázku, kto je väčší korupčník. Nevedie sa debata o politických návrhoch, ale o osobách. Slovník i politika sa zužujú na boj proti nepriateľovi. Inak, ako na počiatku deväťdesiatych rokov, sa podľa mňa napĺňa téza Jiřího Dienstbiera staršieho, že sa vracia pravicový boľševizmus. To znamená, že politický protivník s iným – ľavicovým – názorom a programom je nepriateľ, ktorý nemá právo na existenciu, nie konkurent v úsilí získať voličskú podporu. Pri takomto prístupe k politickej súťaži sa vytráca zásadný spor o obsah politiky, ktorý tu bol na počiatku deväťdesiatych rokov alebo ktorý bol na Slovensku prítomný pri politickom strete R. Fica a M. Dzurindu po roku 2000.

SDĽ bola silno proeurópska strana. Zároveň nastoľovala tému sociálnej nerovnosti a víťazov a porazených v transformácii. Na jednej strane transformácia a vstup do EÚ Slovenskej republike veľmi pomohli. Pred začiatkom rokovania o vstupe do EÚ malo Slovensko 49 % HDP, išli sme samozrejme hore a krajina sa modernizovala, ale až v roku 2007 sme sa dostali na rovnakú úroveň reálnych miezd ako v roku 1989. A to je tretina či štvrtina ľudského veku. Na Slovensku je navyše ešte veľký rozdiel medzi Bratislavou a zvyškom regiónov. V roku 2015 malo až 18 % občanov príjem pod 500 eur, ďalších 23 % malo príjem medzi 500 a 700 eurami. Aj keď v štatistikách to vyzerá, že sme v Európe relatívne dobrí, pokiaľ ide o počet ľudí s rizikom života v chudobe, až 12,3 % slovenských ľudí bolo pod oficiálne definovaným pásmom chudoby. Je treba porovnávať taktiež medzi jednotlivými krajmi na Slovensku. Dôležitý je aj ďalší fakt: podľa sociologického výskumu z roku 2014 si len 24 % oslovených ľudí myslelo, že v porovnaní s rokom 1989 majú väčšiu možnosť získať lepšie postavenie na základe poctivej práce a až 46 % tvrdilo, že zostala rovnaká.

Patrik Eichler: I přes popis úrovně mezd a placení daní mi vyplývá, že větší problém než mzdy je pocit nespravedlnosti – že není takový problém, že jsem chudý, ale že nejsem schopen procházet rovnoprávně systémem. Že někdo, kdo je součástí elity, má například lepší přístup do médií.

Pavel Šaradín: Pokud ve společnosti nebude existovat důvěra v politické instituce, nemůžeme hovořit o spravedlnosti nebo sociální spravedlnosti. Otázka důvěry je nejpodstatnější pro demokracii, udržení a legitimitu demokracie. V roce 2008 poznamenala krize řadu evropských zemí – proměňuje stranické systémy. Polsko krizí v podstatě neprošlo, ČR minimálně, ale krize důvěry v politické instituce zde proběhla stejně jako v zemích, které krize zasáhla velmi silně. Nečasova vláda byla vládou spousty afér, klientelismu, korupce, oslabování politických stran i vazeb mezi lidmi a stranami, ale ta vláda selhala v jedné věci, nedokázala oslovit potřebu politické rovnosti ze strany občanů.

Patrik Eichler: Zeptám se na rozdíl mezi národním a evropským. Peter Weiss hovořil o tradici slovenského a evropského antifašistického a antinacistického boje, vy jste, paní Dvořáková, hovořila o národním cítění Slováků zneužitém klerikální politikou. Dnes se často říká, že nám Brusel diktuje kdesi cosi, že se máme soustředit na domácí pole, že si to tady zařídíme sami lépe, že když nebudeme platit na uprchlíky na Středním východě, budeme mít sami víc peněz na důchody. Ale to asi není podoba národního akcentu, kterou bychom chtěli prosazovat, přinejmenším proto ne, že je to podoba hodně exkluzivní. Máme nějakou podobu národního akcentu v politice, který by byl inkluzivní?

Vladimíra Dvořáková: Různé identity nemusejí být v rozporu. Mohu být Čech a Evropan a nemusí s tím být nejmenší problém. Problém je, že u nás společnost polarizujeme. Říká se: ti jsou pro uprchlíky, ti jsou proti uprchlíkům. Vždyť je to nesmysl. Můj sen přeci není, aby sem přišlo deset milionů uprchlíků. Ten rozměr je jiný. Beru v úvahu, že uprchlíci jsou lidské bytosti? Beru v úvahu, co se v těch zemích děje, a projevuji základní míru solidarity? Uvědomuji si bezpečnostní rizika a hledám adekvátní opatření? Beru v úvahu i to, že je naprosto přirozené, že většina lidí, kteří prchají z válečných konfliktů, by se chtěla vrátit domů? V evropské debatě se téměř neříká, že když to půjde, budeme vytvářet podmínky pro návrat.

Před nějakým časem se ve Švýcarsku vedla velká debata o židech, kteří se z nacistického Německa chtěli dostat do Švýcarska, ale Švýcarsko své hranice zavřelo, což se pro tyto lidi rovnalo rozsudku smrti. Nesmysl je tedy polarizace chci-nechci. Ale zároveň platí, že Evropa nevedla dialog, kde by se na jedné straně vnímal humanitární rozměr a na druhé nutnost opatření bezpečnostních.

Patrik Eichler: Co vás, pane velvyslanče, přivedlo k tomu, že jste v devětaosmdesátém roce patřil mezi málo komunistických politiků, kteří byli ochotni se bavit s nastupující opozicí, a co vás pak vedlo k tomu, že jste v politice zůstal?

Peter Weiss: Pracoval som na Ústave marxizmu-leninizmu, teoretickom pracovisku vedenia Komunistickej strany Slovenska. Od roku 1981 sme tam robili prvé analýzy stavu spoločnosti. Téza tej doby bola, že budujeme rozvinutý socializmus, a keď v roku 1982 prišiel k moci Andropov, tak povedal, že nepoznáme spoločnosť, vo ktorej žijeme. To sme vzali ako ideologickú barličku, aby sme spoločnosť začali spoznávať. Ja i môj kolega Pavol Kanis a ďalší sme vyrástli na analýzach stavu spoločnosti. Na semináre, ktoré organizovalo stranícke pracovisko, chodievali ľudia z akadémie, z univerzít a ja som sa tam spoznal možno s tretinou budúceho koordinačného centra Verejnosti proti násiliu. Mali sme veľmi podobný názor, čo sa týkalo diagnózy stavu spoločnosti, ale keď došlo k zásadnej politickej zmene, mali sme výrazne odlišné predstavy, ako má transformácia prebiehať, či má byť šoková terapia, či má byť gradualistická reforma, koho záujmy sa majú zohľadňovať.

Táto moja osobná pozícia a pozícia môjho budúceho najbližšieho kolegu vo vedeniu SDĽ Pavla Kanisa – že nás nepokladali za partajný betón a že sme mali za sebou takúto aktivitu, spôsobila, že sme boli v úplne inej situácii ako Komunistická strana Čiech a Moravy. Tam sa takéto aktivity a styk medzi ľuďmi straníckeho odborného pracoviska a ľudí z opozície nepestovali. To nám uľahčilo vstup do politiky. Bola samozrejme vlna antikomunizmu, tú sme si museli odžiť, ale aj tí ľudia, ktorí boli vtedy pri moci, verili, že chceme urobiť novú politickú stranu, a oceňovali to.

Boli aj takí, ktorí nám neverili, a boli sme onálepkovaní ako bývalí komunisti, hoci sa k nám do Strany demokratickej ľavice prihlásilo len okolo desať percent bývalých členov KSS. Po jednej demonštrácii, keď Ľubomír Feldek urobil a prečítal manifest radových komunistov, ktorí boli en bloc prijatí do VPN, nám potom pripadalo veľmi čudné, keď iba tých desať percent, ktorí chceli ísť smerom k sociálnej demokracii, boli zlí bývalí komunisti a všetci ostatní bývalí komunisti vo VPN a tí, ktorí vošli do iných, pravicových politických strán, boli dobrí. Ale to bol len taký sociálno-psychologický problém.

Mňa osobne do politiky dostala ani nie tak stávka, ako skôr výčitka, ktorú som urobil niekedy na prelome leta a jesene 1989 pri natáčaniu jednej relácie v Slovenskej televízii. Vtedajšiemu šéfovi spravodajstva a publicistky Farkašovskému som povedal, ako to, že vy nevysielate, čo už vysiela aj sovietska televízia a na čo sme boli zvyknutí z rakúskej televízie, tie debaty s otvoreným koncom. A naraz, ráno 24. novembra, mi zavolal: Teraz bude taká debata, akú si chcel, tak príď. Zbojnícka časť mi nedovolila, aby som odmietol, hoci som vôbec nevedel, kto budú moji partneri. Boli nimi špičky Verejnosti proti násiliu. A tým, že vtedy tú nočnú diskusiu pozerali všetci, aj tí, ktorí pracovali v druhej smene, pokiaľ tam bola televízia, tak som sa zo dňa na deň stal známym a dostal som šancu túto známosť vo verejnosti využiť na získavaní podpory pre socialdemokratizáciu tých 10 percent reformne orientovaných členov KSS, ktorí sa rozhodli ísť touto cestou. A pomohlo nám aj to, že vznikli aj dve komunistické strany, najprv Zväz komunistov Slovenska a potom aj obnovená Komunistická strana Slovenska. A keď sa do jej čela postavil Biľakov zať, tak už bolo jasné, že to myslíme vážne. Potom už šlo o praktický politický boj vo veľmi ťažkých podmienkach transformácie, ale myslím si, že vo viacerých aspektoch vývoja sme zohrali významnú politickú úlohu.

Mali sme veľkú zásluhu na tom, aká ústava bola prijatá. Keby sa ústava pripravovala a schvaľovala bez našich hlasov, možno by na Slovensku vznikol nejaký osobitný kancelársky systém. Chýbali by ústavné záruky, ktoré by bránili posilňovaniu autoritárskych tendencií vládnutia, ale my sme presadili klasickú parlamentnú demokraciu. To bola veľmi dôležitá vec.

Na čo s hrdosťou spomínam, je, že nás síce redaktori nemali radi, pretože sme boli bývalí komunisti, ale keď sme šli do rozhlasovej alebo televíznej debaty, chtiac-nechtiac nás považovali za odborníkov. A všetci sme sa správali slušne, neboli sme konfrontační, neboli sme agresívni. Jednoducho to by bolo kontraproduktívne, keby sme sa správali arogantne, agresívne, ukrivdene, tak by sme nikdy nemohli robiť sociálnodemokratickú politiku na Slovensku. Spolu s odbornosťou sme vnášali do politiky politickú kultúru. A tak sme ostali v pamäti mnohých ľudí na Slovensku aj po tom, čo SDĽ odišla z politickej scény.

Lukáš Jelínek: Mně byla SDL sympatická tím, co jste zmínil, tedy že musela odolávat pravicovému bolševismu, ale také tím, že se chovala velmi racionálně i v okamžicích, kdy byla na vrcholu ta nacionální nebo pro-národní debata. Možná se na Slovensku odehrávala trochu více, v českém prostředí trochu méně, ale byla společná pro oba dva ty státy. A já mám pocit, že v současnosti jsme už překonali období pravicového bolševismu, protože pravice v ČR i na Slovensku je velmi slabá, i když se objevují na klíčových pozicích v nepolitické sféře lidé, kteří navazují na to předchozí období. Ale jako o pravicovém bolševismu bychom mohli hovořit o bolševismu bojovníků s politickou korektností. O bolševismu těch, kteří mají mnohem větší tendenci dívat se na společnost z národnostního a etnického pohledu než z pohledu socioekonomického, který jste zdůrazňoval. A mám pocit, že i levice se až příliš často opírá o tuto berličku, než aby rozvíjela témata, která jsou jí vlastní. Která souvisejí se sociálními a ekonomickými právy, se zájmy lidí, které levice tradičně hájila.

Peter Weiss: Keď som hovoril o návrate politiky pracujúcej s obrazom nepriateľa, mal som na mysli elitárstvo istých kruhov, ktoré boli spojené priamo alebo ideologicky s niektorými pravicovými stranami, ktoré sa v medzičase marginalizovali alebo zanikli. Vytvorili vo svojom povedomí a v povedomí značnej časti verejnosti presvedčenie, že práve oni majú monopol a patent na reformnú politiku a na výklad demokracie a ľudských práv, že len oni vedia spravovať štát a tí ostaní, aj keď vyhrali demokratické voľby, sú vlastne akýmsi omylom, ktorý do politiky nepatrí. Začalo sa nevdojak uplatňovať smutno známe heslo „Kto nie je snami, je proti nám“. Súvisí to nielen s transformačnou ideológiou ovplyvnenou thatcherizmom a s pätnásťročnou dominanciou pravicových strán v slovenskej politike, ale aj s tým, že títo ľudia si nechceli a nechcú pripustiť, že transformácia nemala iba víťazov, ku ktorým sa oni rátajú, ale aj tých, čo v nej prehrali a ktorí si želali zmeny v niektorých politikách. Z tohto pohľadu strana Smer-SD, ktorá na prelome storočí vznikla zlúčením viacerých ľavicových strán, bola od samého začiatku predmetom kritiky predovšetkým preto, že si dovolila postaviť sa otvorene proti tej paradigme reforiem a ekonomickej a sociálnej politiky, ktorá sa presadzovala od počiatku politických zmien. Tí, ktorí dlhé roky ťažili z tejto politiky, sa zrazu cítili byť ohrození na svojich záujmoch.

Odmietanie návratu silnej sociálnodemokratickej politiky na Slovensko sa začalo spájať s nálepkovaním. Starostlivosť aj o tých, ktorí často až zúfalým spôsobom prehrali transformáciu, sa začala nazývať populizmom. Nová sociálna demokracia totiž zvrátila monopol na reformné myslenie a politiku a hlboko zasiahla aj do záujmov ľudí, ktorí vládli prostredníctvom pravicových politických strán. Firmy, ktoré boli konfrontované s politikou zvyšovania minimálnej mzdy a zavedením štandardného európskeho zákonníka práce, sa cítili ohrozené. Dzurindove vlády urobili všeličo dobré pre Slovensko, ale pre novú podnikateľskú vrstvu robili aj vankúš konkurencieschopnosti v tom, že sa mohla v súťaži v rámci Európskej únie presadzovať lacnou prácou, nízkymi daňami, nízkymi odvodmi, slabými odbormi a slabou ochranou zamestnancov. Slovensko patrí podľa opakovaných verejných upozornení mojej bývalej kolegyne Schmögnerovej v rámci OECD medzi krajiny s najnižším celkovým daňovo odvodovým zaťažením. Ale napriek tomu stále funguje mýtus, ako sa na Slovensku zvyšujú dane a ako sú slovenskí podnikatelia sústavne ohrozovaní. Pritom v efektívnosti výberu daní aj po tom, čo sa za druhej Ficovej vlády začal prvýkrát v histórii samostatnej Slovenskej republiky robiť poriadok vo výbere daní a razantne bojovať proti daňovým podvodom a vyhýbaniu sa plateniu daní, je Slovensko stále na chvoste medzi členskými štátmi EÚ! Predmetom verejnej diskusie je iba korupcia. Čo ako je pozornosť venovaná odbúravaniu korupcie vzhľadom na jej škodlivosť oprávnená, z hľadiska verejnej morálky, férovosti hospodárskej súťaže a napĺňania štátneho rozpočtu v záujme skvalitňovania verejných služieb by okrádanie štátu na daniach a vyhýbanie sa plateniu daní podnikateľskými subjektmi malo byť predmetom aspoň takej istej pozornosti politikov i médií.

Ako najľahšie zlikvidujete súpera, ktorý vám vzal ideologickú i politickú dominanciu a siahol na vaše záujmy, rozbil mýtus, že ľavica nevie dobre hospodáriť, lebo sa mu podarilo ustáť najväčšiu finančnú a hospodársku krízu po roku 1929, skonsolidovať verejné financie po rozvrate finančnej správy v r. 2012 a opakovane sa v rámci EÚ zaradiť medzi štáty s rozpočtom najviac korešpondujúcim s pravidlami EÚ? Vynadáte mu, že je populista, že odmieta reformy, že likviduje podnikateľské prostredie, keď dáva priestor aj záujmom zamestnancov, a štandardizuje zákonník práce a dôsledne dbá na uplatňovanie zásad sociálneho vyjednávania.

Zápas má viacero dimenzií, ale v mediálnej rovine sa zredukoval na to, že tí, ktorí si dovolili vyhrať voľby a zostaviť vládu, sú populisti a zlodeji a volia ich lúzri či idioti. Ani sa mi nechce opakovať, čo na adresu voličov slovenskej sociálnej demokracie odznelo od lídrov politických strán a čo si možno prečítať pri sledovaní internetových debát k článkom. Spomeniem len predvolebný klip z roku 2010, v ktorom osvietený mladý volič pravice bránil svojej starej mame ísť voliť. Toto ja nazývam arogantné protidemokratické elitárstvo, ktoré, žiaľ, ovládlo aj väčšinu slovenskej tlače. Toto elitárstvo prejavujúce sa patentom na jedinú správnu hodnotovú výbavu, na jediné správne riešenia a jediné záujmy, ktoré sú hodné ochrany, zabraňuje vecnému sporu o politiku. A otvára cestu populizmu, ktorý tí istí ľudia so silným morálnym pátosom kritizujú.

Pritom bez vecných analýz, či tá ktorá politika je v tom či onom parametri správna, či bude štátny rozpočet fungovať či nie, záujmy ktorých skupín spoločnosti budú saturované a ktorých naopak ohrozené, ak sa prijme ten či onen zákon, sa debata zvrhla na nálepkovanie, kto je dobrý a kto zlý, kto má právo na existenciu, a koho stranu treba, ako to po voľbách povedal jeden slovenský politik, jednoducho vykynožiť. To je katastrofa pre demokraciu, ktokoľvek to robí. Preto som prišiel s tézou, že sme vlastne svedkami znovuzrodenia neostalinskej praxe robenia politiky na obraze nepriateľa. Jej výsledkom nie je posilňovanie štandardných politických strán, či už na pravej alebo ľavej časti politického spektra, nie je posilňovanie schopnosti dobre spravovať štát, ale posilňovanie politického radikalizmu, gerilového vedenia politického boja založeného na ustavičnej denunciácii politického súpera a v konečnom dôsledku nebývalé posilnenie radikálnych a protieurópskych politických síl a vtrhnutie fašistov do slovenského parlamentu.

Tento spôsob kritiky slovenskej sociálnej demokracie bez ohľadu na úmysly jej nositeľov objektívne vytvára stále silnejšie zázemie pro protieurópsku a protiatlantickú politiku na Slovensku. A to je ten problém. Demokracia je založená na voľbe občanov, ktorý si volia alternatívu. A pre občana je v konečnom dôsledku najviac dôležité, aby táto alternatíva vedela spravovať krajinu. Ale keď nemáte istotu, že bude vedieť spravovať krajinu, ani nebudete mať istotu, že to, o čo sme v deväťdesiatych rokoch bojovali – aby sme boli euroatlanticky zakotvení a aby sa rešpektovali európske hodnoty, tam potom začína problém. Problém nie je, že by demokratická pravica vystriedala demokratickú ľavicu, v tom je predsa podstata demokracie. Problém je v tom, že sa posilňujú v spoločnosti tendencie odmietajúce demokraciu, európsky integračný projekt a doterajšie geopolitické ukotvenie Slovenskej republiky a marginalizuje sa nielen tradičná demokratická ľavica, ale aj tradičná demokratická pravica.

Patrik Eichler: Jak se vrátit k tomu, že se znovu bude střídat pravice s levicí, a jak se vrátit k tomu, že politický soupeř bude soupeřem, a ne nepřítelem, kterého musím zničit? Jak se vrátit k přesvědčení, že politika je důležitý nástroj, abychom se mohli po hlavě mlátit jen argumenty, a ne židlemi, když prosazujeme nějaký svůj názor nebo postoj?

Pavel Šaradín: Nedávno v Lidových novinách psal Václav Cílek, že v budoucnu se rozpadne Evropská unie na různá soustátí, a v Právu psal Václav Bělohradský, že končí éra zastupitelské demokracie. Tedy dvě základní hodnoty, o které jsme v devadesátých letech bojovali. Nevím, jestli je možné se k nim vrátit. Proces oslabování politických stran a efemérnosti nových hnutí bude pokračovat. Nám zůstala de facto jedna silná parlamentní strana – sociální demokracie. A otázka pro ni je, jak uchopit socioekonomická témata. Po krajských volbách tu byly desítky nápadů, jak pomoci sociální demokracii. Je tu jedna klíčová věc: že ta strana musí být důvěryhodná. A já mám pocit, že důvěryhodnost v posledních letech ztratila. Dnes si myslím, že sociální demokracie nestojí za svým voličem a dělá tu zkratku, co dělala ODS, a svého voliče obchází. Například Amazon v Brně: sociálnědemokratický hejtman prosazoval Amazon s tím, že to pomůže nezaměstnanosti. Ale už se neptal na kvalitu života. V Praze vidíte, že se prodává sídliště, a zase jsou lidé nějakým způsobem obejiti. Politice tedy musejí lidé věřit. Pokud budou věřit, je obnovení socioekonomické dimenze možné.

Peter Weiss: Po kríze 2008 tradičné sociálnodemokratické strany nielen u nás strácajú elektorát v prospech krajnej pravice. Najmä klasický robotník prestal veriť sociálnodemokratickej politike, ekonomickej i sociálnej, pretože sa príliš podobá tej pravicovo centristickej a on sa so svojimi obavami a záujmami nevie v nej nájsť. Aj v iných témach zaujala klasická nemecká či francúzska ľavica skôr voliča učiteľa alebo úradníka, voliča vzdelaného. A v Poľsku, kde to súviselo predovšetkým s diskreditáciou kvôli korupčným aféram, sa kedysi štyridsaťpercentný Zväz demokratickej ľavice v posledných voľbách nedostal do parlamentu. Marginalizovaná bola aj Maďarská socialistická strana. V Maďarsku súperí veľmi konzervatívna strana s ešte konzervatívnejšou krajnou pravicou. Hrozí, že sociálnodemokratický typ politiky sa v Poľsku ani v Maďarsku vôbec nevráti. A aké to prinesie taktiky, aby tradičné pravicové konzervatívne strany získali voličskú podporu? A čo to vnesie do spoločnosti, keď bude súťaž iba medzi konzervatívnou a ešte konzervatívnejšou stranou? A keď vidíte, že veľkokapitál vstupuje priamo do politiky, bez transformácie cez parlamentnú demokraciu? Formálne je to v poriadku, ale sú vytláčaní politickí hráči, ktorí nemajú kapitál a nemajú svoje médiá. Ak k tomu pridáme sociálne médiá, ktoré umožňujú ľuďom myšlienkovo sa združovať v paralelne existujúcich názorových bublinách bez diskusie s nositeľmi iných názorov, voliči sa môžu stať objektmi manipulácie a mobilizácie, prestávajú byť subjektmi vlastného osudu. A všade sa s tým stráca i súdržnosť spoločnosti, lebo prevláda partikularizácia a polarizácia. V takýchto podmienkach môže prísť pokušenie obnoviť súdržnosť autoritárskym vládnutím. Ale to je pochod späť, nie to, čo sme chceli v roku 1989.

Vladimíra Dvořáková: Hodně mluvíme o tom, co se dělo za nacismu i za komunismu, zejména o dehumanizaci člověka. Ale nemluvíme o příčinách, které k tomu vedly, a to je špatně. Vrátím se k začátku večera, k předávání Ceny Pelikán, která zdůrazňuje občanský dialog, jenž vychází z toho, že dialog je mezi lidmi různých názorů a má určitou podobu. Proto je třeba odporovat vulgaritě, okřikování lidí v médiích i na veřejnosti. Každý z nás může něco udělat pro změnu světa už jen tím, že se této prosazující se normě nepřizpůsobí a že bude uchovávat prostor pro slušné setkávání a dialog mezi lidmi.

Zde zaznamenaná vyjádření Petera Weisse nejsou vyjádřením stanoviska Ministerstva zahraničních věcí a evropských záležitostí Slovenské republiky.

💡
Cenu Pelikán udělují Listy každoročně od roku 2004 za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. O udělení ceny rozhoduje výbor složený z redaktorů a redaktorek Listů doplněný o Karla Skalického, Martina Šimsu a předsedu redakční rady Listů. Autorem sošky ceny Pelikán je výtvarník a šperkař Pavel Herynek.

Sdílejte článek svému okolí:

Subscribe to Listy

Don’t miss out on the latest issues. Sign up now to get access to the library of members-only issues.
jamie@example.com
Subscribe