Cena Listů Pelikán 2011 pro Ivetu Radičovou

Na již osmém předávání ceny Pelikán zazněl krom laudatia i proslov místoředsedy Senátu Petra Pitharta. Debaty následující po předání ceny Pelikán se vedle oceněné Ivety Radičové zúčastnila i slovenská novinářka Marta Šimečková a polský novinář Aleksander Kaczorowski.

Chvalořeč na Ivetu Radičovou

Proč udělit cenu Pelikán Ivetě Radičové? Řekněme to hned na začátku.

Protože předsedkyně slovenské vlády má mimořádný smysl pro osobní odpovědnost. Myslíme ovšem i na její předlistopadovou práci, kdy se snažila s přáteli a kolegy rozšiřovat prostor občanské a intelektuální svobody, i na práci polistopadové mluvčí Veřejnosti proti násilí. Nezapomněli jsme ani na to, že když udělala chybu jako poslankyně Národní rady, bez dlouhého váhání odstoupila. Dlouho bychom hledali obdobu této situace, nejen na Slovensku.

Ale dnes myslíme zejména na to, že se vzdala – byť přece jen doufáme, že ne navždy a definitivně – svého vysokého politického postavení v zájmu jedné z velkých věcí, které budou rozhodovat o příští podobě Evropy; a je-li řeč o osudu Evropy, je samozřejmě řeč i o budoucím osudu světa.

Nikdo z nás neví, zda volíme nejlepší možná řešení, protože k výbavě vážných věd – včetně ekonomie či laureátčiny sociologie – věštění nepatří. Máme však jakousi zkušenost, že do budoucnosti přinášejí zásadní vklad spíše politikové, kteří jsou v kritických situacích ochotni vsadit vše na jednu kartu v zájmu toho, co za správné a spravedlivé považují – bez ohledu na své společenské postavení. Můžeme zde připomenout Winstona Churchilla válečných let nebo Tomáše Garrigua Masaryka jeho největších bojů, ale můžeme připomenout z novější doby i dva laureáty ceny Pelikán – Jaroslava Šabatu roku 1968, 1977 nebo počátku 90. let či Tadeusze Mazowieckého, vůdce nejúspěšnější politické a ekonomické transformace ve středovýchodní Evropě – a zároveň premiéra s nedlouhým funkčním obdobím. Není jisté, zda patří do kategorie mediálních hvězd, celebrit či VIP-ů, ale jejich vklad lidskosti do dějin je nepochybný.

Někteří by připomněli, že Iveta Radičová sama váhala, než se rozhodla solidarizovat se s většinovým hlasem Evropské unie. I to však k politice patří. Hlasy vysvětlující její rázná rozhodnutí čímsi tak mlhavě popsatelným, jako je zvláštní ženská citovost, naproti tomu za vážné nepovažujeme. Už proto, že city není dobré opovrhovat, ale zejména proto, že nikdo nemluví shovívavě o specifické emocionalitě politiků – mužů napadajících novináře nebo fackujících spoluobčany, třebas nevychované.

Iveta Radičová je ostatně ilustrací toho, jak zrádné je v politice věštění. Slovensko mělo po roce 1989 své úspěšnější i méně úspěšné vládní sestavy, není však pochyb, že jsme na ně, nejen my Češi, hleděli též skrze předsudky, často předsudky vlastní pohledu ze západu východním směrem. Po rozchodu Čechů a Slováků, přiznejme, se jedni báli neřešitelných ekonomických těžkostí, do nichž Slovensko upadne; přiznejme ovšem i to, že někteří na totéž škodolibě čekali. Slovensko nejen vstoupilo do NATO a Evropské unie, ale Slovensko také přijalo euro – a v tom je v našich očích před námi. Přijalo je přes všechny vnitřní politické spory za součinnosti nejvlivnějších politických sil. Slovensko, v rámci onoho předsudečného stereotypu rurální a patriarchální, má v čele vlády ženu, která budí úctu a respekt. Někdy se také jako Češi zamýšlíme s obdivem vůči Slovensku, zda si uvědomujeme, jak těžké a Čechům vlastně neznámé starosti slovenská politika má: vnější hranice schengenského prostoru, větší rozrůzněnost konfesní, ale zejména starost o to, aby Slovenská republika byla vlídným domovem nejen Slovákům, ale také Maďarům, Romům, Rusínům či Ukrajincům.

Nevíme, co nás čeká. Na konci 19. století se věřilo zejména na takzvané žluté nebezpečí. Snad to připomíná dnešní strach z islámského světa? Těžko říci. Jedno je však jisté: Evropa, která se kdysi děsila žlutého nebezpečí, si pak připravila dvě světové války a dvě diktatury bez obdoby v dějinách sama. Podobně jsme ovšem nebyli s to předvídat ani věci tak radostné, jako byl pád sovětského impéria. Ani to, že Západ bude schopen překonat své – pochopitelné – předsudky a obavy z nás a že budeme přizváni ke společnému rozhodování a hospodaření. Dovedeme – s vlastními předsudky vůči Slovákům nebo vůči Ukrajincům, Rumunům či Bělorusům docenit, že také Francouzi, Němci, Nizozemci a další museli překonávat své předsudky, ba strach z nás?

Nevíme, co nás čeká. Ovšemže si děláme naděje, ale také se bojíme budoucnosti. Bojíme se jí ovšem méně s politiky, kteří umějí nést odpovědnost. A snad tím také ukazovat vznešenější tvář politiky nám všem. Tedy také s Ivetou Radičovou.

Proslov Petra Pitharta

Přijeli jsme do Olomouce, abychom se tu vyznali z obdivu a z úcty k paní Ivetě Radičové. A na důkaz toho obdivu a té úcty předali jí plastiku jednoho většího ptáka, který je v odborné literatuře veden jako pták společenský, totiž inteligentně spolupracující s kolegy a kolegyněmi. Nejen při lovu. Velice prý obratný! Ačkoli vypadá neohrabaně.

Paní Iveta toho má určitě více před sebou než za sebou, takže se nehodí pokoušet se tu o nějaké bilance. Řeknu to hlavní: už nějakou dobu nám imponuje svým sympatickým, věrohodným sebevědomím, které jí pohotově nabízí v rozhodujících chvílích jasná vodítka: ví, co má udělat v zájmu demokratického, prosperujícího Slovenska a v zájmu mírové a prosperující Evropy. Co má udělat teď, hned, tady. I když to není v jejím osobním bezprostředním zájmu. Jistěže se sama v sobě hodně trápí a kolikrát také neví, ale my jsme ti, kteří se na ni a na divadlo slovenské politiky dívají zvenku a vidí a slyší. Jsme ti, kteří obdivují její jakoby samy sebou se rozumějící činy a gesta.

To, co má udělat a vskutku pak udělá, není v dnešní postkomunistické politice zdaleka běžné. Kdekdo je tu jakoby zpanikařený a ne a ne trefit rozumnou míru. Od zdi ke zdi. Lhostejno, zda nalevo či napravo.

Vypadá to, že zejména my na Moravě, ve Slezsku a v Čechách jsme si to dnes udělali těžší než Slováci. Zejména ve vztahu k širšímu okolí. Oddělili jsme se před skoro dvaceti lety od Slovenska mimo jiné přece také proto, že nás mladší bratr údajně zdržoval na cestě do sjednocující se Evropy. Naši lidé tehdy objevili jako skandál existenci penězovodu – hnusné slovo, pravda – vedoucího na Slovensko a mnozí se nad tím upřímně pohoršovali. To jim ovšem nevadilo, aby jedním dechem nedodávali, že Slováci nás zdržují právě od toho, abychom se my sami co nejdříve napojili na roury s penězi o cosi širší, vedené tentokráte z Unie k nám.

Od té doby jsme vůči Evropě a jejímu sjednocování často nesrozumitelní. Chceme i nechceme. Chceme jistoty, ale mluvíme v kondicionálech. A tak nejenom současné Polsko, nejen Baltové, ale i Slovensko nás v řadě ohledů geopoliticky předběhlo v jednoznačném příklonu k evropskému Západu, zatímco my se právě teď, alespoň částí výkonné moci, korouhvičkou nad Prahou, nakláníme spíše k Východu. Slovensko k Unii, my ke slovanské matičce. Je to možná jen z ješitného vzdoru, ale i to se v mezinárodní politice počítá.

Jen po nějaký čas jsme Evropany překvapovali pro ně netušeným zjištěním, že Vídeň je položena východněji než Praha. To byl ale zeměpis jen podle pravítka, přiloženého k mapě. Politicky a ekonomicky je dnes už Bratislava blíže Západu než Praha. Ačkoli jen tak tak před lety vybrala prudkou zatáčku, ze které hrozilo vyletět do příkopu autoritářského režimu. Řekl bych, že je západněji především tím, že se rychleji zbavuje komplexů než my. Komplexů, které umožňují, aby mnozí politici naše lidi úspěšně strašili a vzápětí jim nabízeli ochranu před nejrůznějšími hrozbami. To je dnes to, co pohání dvě pokleslé postmoderní velmoci, myslím totiž bulvár a politický populismus: vystrašit, vyděsit a v pravý čas uklidnit, uchlácholit. A znovu vystrašit... Politik uklidňuje tím, že nabízí ochranu – za to, že ho lidé zvolí.

S těmito komplexy, omlouvajícími zapšklé sobectví a krátkozrakost, vydávajícími se za realismus a pragmatismus, je problém s penězovody v České republice obtížně řešitelný: zcela souhlasíme s tím, co přitéká k nám, ať toho teče co nejvíc. Evropští byrokraté by nás přitom neměli šikanovat: myslí se tím, že by nám neměli hledět na prsty. My si to tu už nějak přerozdělíme. Nesouhlasíme však s tím, co by eventuelně mohlo od nás odtékat.

My to totiž máme tuze složité. My jsme zvláštní případ. My jsme přece prožili, co neprožil nikdo jiný. My jsme trpěli jako nikdo jiný. Nám nebude nikdo nic vykládat. Nikdo nám nerozumí. My víme, co je zrada, pikle těch velkých, celé naše dějiny nás někdo zrazuje, nechává ve štychu. Nejen v Mnichově, který vlastně v našich myslích pořád trvá, protože jsme se postavili jen slzami, ale i v Jaltě, kde tak tajně rozhodli, jak dopadnou naše volby v roce 1946, že se o tom nedochoval jediný důkaz. Šijí na nás boudy, jednu za druhou, v srpnu 1968 nevytáhli na pomoc našim oddílům, teď nás Němci lákají do Evropy, aby si nás konečně podrobili, a to ekonomicky.

A tak vláda bude dnes znovu zvažovat možnost uniknout další pasti tím, že se staneme druhou Velkou Británií. Byly by tu mimo Unii dva ostrovy: jeden vždy hrdý splendid isolation, obklopený moři a oceánem, a druhý pevninský, dokonce sevřený věncem hor, který prožíváme spíše jako hluboký lavor než jako věnec.

Paní Iveta toto nové Slovensko, postupně se zbavující komplexů, přesvědčivě, odvážně a navíc elegantně zosobňuje. Neobejde se to bez obětí, i bez osobních obětí, ale ty jsou důkazem síly, nikoli slabosti. Vždyť osobní oběť je dnes pomalu jediný srozumitelný, věrohodný argument. Bez oběti lidé nezvednou hlavy od svých starostí a své nedůvěry. Jistěže paní Iveta to slovenské směřování vidí zevnitř nuancovaněji, ale dovolme si dnes večer trochu přehánět. A mluvit se starostmi více o nás než o Slovácích: vidíme se totiž skrze ty druhé, dnes skrze paní Ivetu a Slováky, jasněji než při neustálém hledění do zrcadla.

Jiří Pelikán, zakladatel dvouměsíčníku Listy, který vychází už přes čtyřicet let v Římě, Praze a dnes v Olomouci, s tímto názorem, předpokládáme, souhlasí. A to je pro nás rozhodující. On byl přece naším prvním poslancem v Evropském parlamentu. Byl tam dvakrát zvolen, nikoli dosazen.

Cena spojená se jménem Jiřího Pelikána, člověka rozporného života, nakonec však velkorysého a moudrého, bude paní Ivetě slušet a Jiří by byl určitě rád, kdyby viděl, jak ptačí spodoba jeho jména paní Ivetu vystihuje: inteligentní, společenská. Jen úsměv má mnohem, mnohem milejší než ten tuze vážný pták.

Když on to kvůli zobáku nedokáže, budeme se dnes na paní Ivetu usmívat my tady v Olomouci, její ctitelé a adorátoři.

Sme bohatí a rozmaznaní: Rozhovor Ivety Radičové, Marty Šimečkové a Aleksandera Kaczorowskiho

Iveta Radičová: Prečo dnes znovu hovoríme o tom, že sa nachádzame v kríze, že stojíme na križovatke? Čo sa udialo a na akejže križovatke sme sa ocitli? Čo je podstatou nášho rozhodovania sa a v čom tkvie náš dnešný problém?

Nedávno som prednášala deťom na Univerzite Komenského v Bratislave. Odrazu sa prihlásilo asi osemročné dievčatko: „Pani premiérka, mohli by ste mi povedať, čo sa u nás stalo za posledných sto rokov?“ Na okamih som zaváhala, zadívala som sa na to krásne blonďavé dievča, premýšľajúc, čo mu povedať, aby som ho neobrala o ilúzie. Zhrnula som takto: dve strašné svetové vojny, obrovská hospodárska kríza, dva najkrutejšie totalitné režimy od dôb starého Ríma – fašizmus a komunizmus, a potom zúfalý pokus o skutočnú slobodu a demokraciu, o návrat k človečenstvu, k ľudským hodnotám po roku 1989. Vojny však pokračujú. Nezabúdajme na Balkán, na konflikty na juhu Európy, na prítomnosť aj slovenských ozbrojených síl na misiách v rôznych častiach sveta. Vojny nás neobchádzajú, nemôžeme si povedať, že už niekoľko rokov máme mier. Rovnako prítomná je kríza, svojím rozsahom často prirovnávaná k tej z roku 1929.

Od mnohých analytikov a expertov čítame úvahy o jej príčinách. Ak ich pravdivo nepomenujeme, sotva budeme vedieť zvoliť správny spôsob liečby. Tým skôr, že sme klamali sami seba. Opäť sme klamali sami seba. Politici, ktorým išlo o ich vlastné zvolenie, ponúkali riešenia – nebolestivé, alebo čo najmenej bolestivé. Zväčšovali tak priepasť medzi sľubmi a ekonomickou realitou. Priepasť už nadobudla také rozmery, že niet sily, ktorá by vedela ponad ňu postaviť most.

Ja náš problém pomenúvam slovným spojením strata dôvery. V inštitúcie, politikov, v nové čerstvé myšlienky, kontrolné mechanizmy spoločnosti. Mnoho ráz pritom ide aj o stratu dôvery v nás samých, v to, že má zmysel byť aktívnym občanom a angažovať sa vo verejných záležitostiach.

Max Weber kedysi rozdelil etiku na etiku hodnôt, čiže etiku veľkých princípov, a na etiku praxe, praktickej politiky. Konštatoval, že medzi nimi je obrovský rozdiel. Práve v ňom vidím dôvod, prečo dnes stojíme na spomínanej križovatke. Ak sa nám nepodarí tieto dva svety prepájať, budeme mať etikov – rozprávkarov žijúcich ako akési intelektuálne mimikry vo svojom uzavretom svete, a politických pragmatikov, ktorí s týmto svetom hodnôt nebudú mať vonkoncom nič spoločné, keďže všetko zdôvodnia nutnosťou praktických riešení tu a teraz. Takto pomenovaný problém zažívame v Čechách rovnako ako na Slovensku, ba vlastne vo všetkých krajinách eurozóny a Európskej únie.

Nazdávam sa, že dnešná výzva súvisí s našou schopnosťou nahlas vysloviť pravdu, byť úprimný a odvážny, v pravom okamihu vykríknuť, že kráľ je nahý, povedať, ako sme sa dostali na scestie, prstom ukázať na inštitúcie, ktoré sa zjavne podpísali pod súčasný stav.

Kresťanská solidarita bola budovaná na princípe pomoci tým, ktorí ju potrebujú. Domnievam sa, že práve solidarita dnes chýba mnohým popredným politikom, keďže už začali veriť vlastným klamstvám. Úlohou občanov je svedčiť proti klamstu, zastaviť politikov, ak sa uberajú nesprávnou cestou a ponúkajú ľúbivé, no krátkodobé a v konečnom dôsledku nefunkčné a škodlivé riešenia. Lenže, kto už by len mal rád politika, ktorý takéto niečo hovorí nahlas? Nie, takéto postoje sa naozaj nestretávajú s veľkou podporou, vo všeobecnosti nie sú obľúbené. Napriek tomu si nemyslím, že patrím k osamelým bežcom. Vravím, že politika, ktorá sa robí bez citu, nie je nič iné ako bezcitná politika. A pod takú sa nepodpisujem.

Marta Šimečková: Pred mesiacom som v bratislavskom divadle Astorka počúvala diskusiu pani premiérky, šéfa Financial Times Gideona Rachmana a Václava Bělohradského. Hovorilo sa o budúcnosti Európskej únie a zachytila som hlas slovinskej autorky Slavenky Drakulić, ktorá v hlbokom údive povedala: She sounds so competent! Uvedomila som si, že tých tristo ľudí, ktorí tam boli, myslí na čosi podobné, bez ohľadu na to, aké majú k svojej premiérke výhrady alebo dokonca kritický vzťah...

Vláda Ivety Radičovej trvala jeden a pol roka, a nedá sa nič robiť, kritériom úspešnosti politika je, ako dlho sa v politickom ródeu dokáže udržať na onom divokom koni. Nejde o cynizmus, ale o to, či má alebo nemá šancu presadiť program, s ktorým predstúpil pred voličov. Existuje však aj oveľa širšie kritérium, a tým sú dejiny krajiny a aj dejiny jej budúcnosti: veľa skutkov, ktoré sa udejú vo verejnom živote, nemá veľký bezprostredný význam. Pre budúcnosť sú však rozhodujúce, hoci to nevieme včas rozpoznať. Signály, ktoré Iveta Radičová voličom vysielala, boli paradigmaticky, diametrálne odlišné od ostatných. Najsilnejší signál, vysielaný najobľúbenejšími slovenskými politikmi, je signál sily – ja vás ochránim pred zlými silami, a vy mi za to dáte moc. Sľub premiérky je celkom iného druhu: budem spravovať vaše veci dobre, vy ma pri tom budete kontrolovať a popritom dobre spravovať vlastné záležitosti...

Takýto odkaz sa v budúcnosti už nebude dať úplne obísť. Medzi jej voličmi je veľká skupina ľudí, ktorí ju nemajú bezvýhradne radi, často sú k nej veľmi kritickí, no i napriek tomu je považovaná za najdôveryhodnejšieho človeka v slovenskej politike. Pocit otvoreného okna, závan čerstvého vzduchu – to je jej hlavný tromf proti odcudzenosti verejného života.

Dnes si už ani neuvedomujeme, že s nástupom jej vlády sa napríklad vytratila slovensko-maďarská animozita, čo nie je vecný, ale v hlavách ľudí sa odohrávajúci problém. Isteže, má svoju závážnosť, ale my sme ho prestali vnímať, a to bez viditeľnej námahy.

Václav Burian: Bezprostřední účinek a dlouhodobý vklad politika, to jsou vážné věci. Bude například i zajímavé s odstupem ocenit někdejší vládu Petra Pitharta, pokud jde o – aspoň – základy nejen právního státu, ale i ekonomických řešení, ekonomické transformace, které právě tato vláda – s nálepkou slabé a ještě k tomu často i kryptokomunistické – položila.

Český pohled na Slovensko je pohled zvenčí, ale zas ne docela. Konflikt, kvůli kterému padla vláda, byl konflikt, ve kterém o něco šlo. Ať už je to věc situační, nebo hlubší, i největší opoziční strana tím deklarovala, že k evropské solidaritě se hlásí také...

Iveta Radičová: Tu by som rázne protestovala!

Atmosféra v spoločnosti by sa nijako nezlepšila, keby vláda hneď po svojom nástupe neprijala rozsiahly balík protikorupčných opatrení. Ak som v úvode hovorila o dôvere, jej základ spočíval v tom, aby vláda urobila aspoň niečo pre to, aby sa nekradlo, respektíve, aby sa kradlo menej. Prvý balík obsahoval také účinné protikorupčné opatrenia, že bol označený – a nepreháňam, nejde o moje hodnotenie – ako bezprecedentný v celej Európe. A keďže sa uplatňoval, dochádzalo k pokusom o jeho „vylepšenia“, aby až tak nefungoval. V spoločnosti totiž vyvolal nevídanú nervozitu. Išlo o prvý zásadný krok, ktorý môže zmariť iba ak dáky autoritársky režim.

Druhým významným krokom bola rozsiahla reforma súdnictva. Dnes máme štandardne prebiehajúce, kontrolované súťaže, v ktorých nik nemôže lobbovať, a ak áno, zmluvy jednoducho nebudú platiť, keďže zákony to neumožňujú. K tomu prirátajme vymáhateľnosť práva a hlavne vytláčanie ekonomických zlodejov z priestoru podnikania na perifériu. Isteže, ide o boľavý a zdĺhavý proces, ale tie regulatívy sa začali uplatňovať.

Nasledovalo posilnenie dôvery v to, že Slovensko predstavuje priestor vhodný pre dlhodobé a zdravé investície. Napokon, za posledných pätnásť mesiacov smerovali najlepšie investície z krajín eurozóny a EÚ práve na Slovensko.

Štvrtý a nevyhnutný krok predpokladal vytvorenie prehľadných pravidiel pre podnikanie. Preto sme prijali balíček opatrení a nazvali ho Singapúr. Obsahoval sto opatrení, v ktorých sme škrtli všetky absurdné obmedzenia, komplikujúce samotné podnikanie, nehovoriac o tom, že našou prioritou sa stala politika orientovaná na rodiny, najmä na mladé rodiny s deťmi.

Čo sa týka postoja slovenskej opozície, musím podotknúť, že zneužila európsku tému na vnútropolitickú výmenu vlády. Pre porovnanie – v Nemecku opozícia hlasovala celkom samozrejme s koalíciou, lebo išlo o vecný problém. U nás politickou cenou za to, aby opozícia trvala na svojom postoji – veď euroval schválila ona – bol pád vlády. Inak by nehlasovala, lebo vedela, že jeden koaličný partner je zásadne proti a koalícia nemá dostatok hlasov na schválenie eurovalu. Také čosi seriózna opozícia nerobí.

Petr Pithart: Nemyslím, že by mezi vámi byl tak velký rozdíl, ale inventura základních kroků byla přesná a našinec může jen závidět. Jsem však přesvědčen, že ani u nás není všechno ztraceno, vidím některé velmi pozitivní trendy, například ve státním zastupitelství. Máme to o to těžší, že za sebou stále vlečeme nešťastnou periodu opoziční smlouvy. Tam se dvě dosud rozhodující síly do sebe tak zahákly, že je velmi obtížné to rozmotat. Jednu z peripetií jsme viděli na pražské radnici. Slovensko za sebou toto popření parlamentní demokracie nemá.

Aleksander Kaczorowski: Kolega z polského Newsweeku se nedávno ptal našeho premiéra, jak vznikla zahraničněpolitická koncepce jeho minulé vlády – což znamená i vlády současné, protože koalice si po volbách udržela moc, a to se stalo v Polsku po roce 1989 poprvé. Donald Tusk si tedy se svými poradci uvědomil, že devadesát procent polských zájmů je – v Německu. A v Unii, ale Německo je pro Polsko klíčem k Evropské unii.

Myšlenka Václava Klause z počátku 90. let, že Česko je lídr střední Evropy a postoupí bez Slovenska a bez Polska s tou jeho zaostalostí, měla racionální základ. Z hlediska ekonoma to mělo smysl. On si pouze neuvědomoval, že Evropská unie není především ekonomická, že je to záležitost především politická. A pokud Německo udělalo všechno pro to, aby se Polsko do Evropské unie dostalo i za cenu, že s Polskem vstoupí dalších dvanáct zemí, šlo o politiku. A samozřejmě stejné to bylo s evropskou měnou. Nejen Václav Klaus říkal, že z ekonomického hlediska euro nemá smysl a že se to nepodaří. Společná měna v prostoru bez společné fiskální politiky, bez ekonomické unie, je neudržitelná.

Pro Angličany je Unie idea ekonomická. Ale každý, kdo se tím hlouběji zabývá, ví, že od začátku to byl projekt politický – aby nebyla další válka. Tohle samozřejmě šedesát let po světové válce zvlášť střední a mladší generace, včetně Němců, neberou vážně. V Německu, ale i ve Francii, a tím spíš v Anglii velká část lidí věří, že by jim bez Evropské unie bylo lépe. To je pro země jako Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, které velká část Západní Evropy do Unie nechtěla, nejdůležitější. Mnozí to chápali jen jako zájem Německa, pro které je Východní Evropa jakási druhá Čína, prostor pro podnikání, umísťování výroby... Je tedy mnoho politických a ekonomických důvodů, které svědčí proti té Evropské unii, jak ji známe dnes. A přišla krize, vlastně ne obvyklá krize ekonomická, ale krize dluhová. Skeptici říkají, že ve společnosti sedmnácti zemí je jedna, která je třetím největším světovým vývozcem, Německo, zatímco další, Řecko, Portugalsko... vlastně ve srovnání s Německem téměř nic neexportují a nevyrábějí, což je dlouhodobě neudržitelné. Jen si nikdo neuměl představit, že se to začne hroutit tak rychle. Věřilo se, že se to vždycky nějak vyrovná. A nikoho nenapadlo, že krize přijde ze Spojených států.

Je nebezpečí, že se všechno opravdu zhroutí, a to nebezpečí nepřichází z Východu, nýbrž ze Západu! Pro Polsko je důležité uvědomit si, kdo je náš spojenec v Evropské unii a jakou Unii potřebujeme. Návrat ke spojenectví národních států, nebo federaci? Myslím, že rozhodně federace je pro nás lepší. Pro sousedy Německa je lepší, pokud je Německo součástí většího celku, federace, a o všem se rozhoduje ne v Berlíně, ne v Paříži, ale v Bruselu v Evropské komisi. Druhý důvod je ekonomický. Pro Polsko představuje sedm let členství v EU obrovský, neuvěřitelný úspěch. To každý Polák ví a podpora členství je největší ze všech sedmadvaceti zemí. Každý pocítil profit. A největší podpora je na venkově. Když jezdíte po Polsku, vidíte, jak hodně se staví, zejména infrastruktura. Ovšem i když jsme udělali za posledních dvaadvacet let obrovský civilizační pokrok, pořád jsme zaostalá země...

Iveta Radičová: Súhlasím s myšlienkou, že Európska únia je politické spoločenstvo, asociácia založená na báze dohôd. Súhlasím s tým, že bola vytvorená ako obranný val proti prípadným vojnám a že túto funkciu plní aj naďalej. Nebuďme však sebastrední. Konštatovanie, že sme chudobní a zaostalí, nie je namieste. Faktom je, že sme bohatí a rozmaznaní. Ak porovnáme životnú úroveň Európanov so životnou úrovňou obyvateľov v mnohých krajinách iných kontinentov, vyjde nám, že žijeme nad pomery. A ten život nad pomery si dnes pýta účet. Je pochopiteľné, že ľudia sa bránia a búria, že sa pýtajú: Prečo by sme odrazu mali šetriť a škrtať, keď chceme také zabezpečenie, na ktoré sme si prispievali?!

Za posledných desať rokov produktivita práce a zamestnanosť v Európe výrazne klesla v porovnaní s USA. Navyše sa veľmi zmenila štruktúra ekonomiky. Pred desiatimi rokmi predstavovali služby dve tretiny ekonomiky, v súčasnosti ide o tri štvrtiny, to nemožno utiahnuť! Inými slovami, na 34 miliónov pracovných miest pripadá 74 miliónov pracovných miest v obslužných činnostiach a v službách, vrátane tých vo finančnom sektore, kde sú najvyššie platy.

Na tému globalizácia. Uvediem príklad. Auto firmy Fiat, zamestávajúcej 13,5 milióna ľudí v celej Európe, sa vyrába na 250-ich linkách v šestnástich európskych krajinách, ktoré majú 75-percentný podiel na hodnote tohto jedného vozidla. Teda ak kríza zatrasie Talianskom, treba hovoriť nie o dlhovej, ale o hlbokej hospodárskej kríze, a my sa v nej naozaj nachádzame. Všetky ekonomické faktory, všetky indikátory makroekonomickej nerovnováhy len dokazujú moje tvrdenie. Klamali sme seba a svet deficitmi, dlhmi a maskovali sme makrooekonomické nerovnováhy. Napríklad vzťah produktivity práce a výšky mzdy. Kríza sa už dnes premieta v spomalenom ekonomickom raste, mnohé krajiny sa už ocitli v recesii, a my dobre vieme, čo to v skutočnosti znamená: rast inflácie a nezamestnanosti. Ťažko povedať, kto je na tom lepšie a kto horšie, veď my všetci sme zadlžení až po uši! Z 27 krajín nemajú problémy len štyri, a my robíme všetko preto, aby ich mali, lebo ťažkosti len prelievame z jednej krajiny do druhej. A riešenie, ono perpetuum mobile, podľa ktorého dlhy jednej krajiny zmiernime tým, že do dlhov uvrhneme inú krajinu, je lož a perfídna hra finančných trhov, ktoré ustavične hovoria: ,Do spoločného balíka ste dali málo finančných prostriedkov na to, aby ste vykryli dlh a aby sme vám dôverovali. Požičajte si od nás viac.' A tak si požičiavame viac. A za viac peňazí! Perfídnosť navyše spočíva v tom, že všetci si rozprávame príbeh a akýchsi viacrýchlostných Európach, aby sme znovu, raziac heslo ,rozdeľuj a panuj', vytvárali nový druh napätia medzi nami navzájom, z čoho zase len profituje tretia strana. Dvadsaťtri krajín z dvadsiatich siedmich má úplne rovnaký problém. A ak ho nezačneme riešiť spoločne a normálnymi opatreniami, ale budeme sa hrať, že tak urobíme dlhmi na dlhy, jedného dňa sa nám naozaj všetko zrúti.

Pozdrav od Jiřiny Šiklové

Milá Iveto, jsi ženská a „taky“ člověk, který si tuto cenu zvláště zaslouží. Cena Jiřího Pelikána, kterou dnes dostáváš, je určena pro lidi, kteří dělají něco pro společnost, dělají také politiku, ale chtějí přitom sloužit ostatním. Sloužit celku, spoluobčanům a něčemu, co přesahuje tuto dobu. Tito lidé jsou v současnosti často zesměšňováni. Považováni za jakési obecní blázny, kteří se angažují, aniž z toho mají „rito“. Většina společnosti – tedy voličů – je obviňuje, že i oni to dělají jen z vypočítavosti, aby si nakradli, aby něco získali. Být politikem nebo političkou je nevděčná profese. Ty ses k tomu odhodlala, rozhodla a dělala politiku až dosud tak, že až se rozhodneš z politiky odejít, budeš stejně bohatá či stejně chudá, jako jsi byla, když jsi tam šla. K tomu ti gratuluji, ať již se staneš v příští vládě znovu předsedkyní, nebo prezidentkou Slovenské republiky, nebo povedeš v nějaké významné funkci Evropskou unii. Proč si to myslím? Protože tě „trochu“ znám.

Znám tě pár let, vlastně desítek let. Vím, že jsi za „totáče“, tedy za „bolševika“ (jak se vlastně má říkat tomu společenskému útvaru, který nebyl ani socialismem, ani komunismem?) pracovala jako socioložka v Bratislavě. Pracovala jsi na tématech rodiny, tedy tématech, která nebyla přiliš politická, proto se taky data takto získaná nemusela falšovat. Dělala jsi solidní práci, osvědčila ses v tomto „řemesle“. Obdobně jsi pokračovala i v letech po převratu. Tak jako mě i tebe mnohé štvalo, proti mnohému jsi psala a útočila, ale dlouho jsi otálela a nevstoupila jsi do přímé politiky.

Já také ne a občas si říkám, že nemám právo druhému něco vyčítat, když jsem nezkusila sama, zda člověk může i v té politice se držet svých zásad, svého přesvědčení.

Na rozdíl ode mne – taky jsi, milá holka, podstatně mladší – ses pak rozhodla do politiky vstoupit a podstatně ovlivnila politiku Slovenska. Ty jsi si zkusila obojí a v obojím jsi zatím obstála, a i proto ti nyní gratuluji. Opakovaně, abys prosadila to, co jsi chtěla, hodila jsi na stůl karty a nakonec se ti podařilo prosadit to, o čem jsi byla přesvědčena.Vyšlo ti to a zatím ti to vychází a Slovensko má v tobě političku, kterou bychom mohli – a měli – Slovensku závidět. Současně i vzor, jak by měly političky postupovat.

Jiří Pelikán se kdysi taky angažoval v politice, pak odešel, či spíše musel odejít, do exilu. Místo aby se staral jen sám o sebe, začal v Římě vydávat noviny, které podstatně ovlivnily představu o Československu v zahraničí a zpětně i politiku zdejší. Jeho noviny se sem pašovaly a tady se četly a formovaly naše myšlení. Tím naše myslím myšlení lidi v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a také na Slovensku. Proto byly tyto noviny tištěny dvoujazyčně. Některé články byly v češtině, jiné ve slovenštině a četlo se to na obou stranách řeky Moravy. I proto jsem ráda, že tuto cenu dostáváš dneska ty, jako první Slovenka. I k tomu ti gratuluji.

Tak díky ještě jednou a hezké prožití vánočních svátků. V pohodě a bez rozčilování. Pokud to je v politice vůbec možné.

Uváděl Václav Burian; neautorizováno; redakční spolupráce Marián Hatala.

Sdílejte článek svému okolí: