Cena Listů Pelikán 2009 pro Vladimíru Dvořákovou

Historicky šestou cenu Pelikán obdržela Vladimíra Dvořáková za dlouholetý přínos, který její práce znamenala jak pro výuku politologie a pro podstatné zvýšení úrovně diskuze o politice v českých médiích.

Vladimíra Dvořáková s cenou Pelikán.

Václav Žák: Chvalořeč na Vladimíru Dvořákovou

Letošní cenu Pelikán dostává profesorka Vladimíra Dvořáková, shodou okolností v poslední době jedna z nejznámějších veřejných osobností. Cenu ale nedostává za aktuální kauzu Právnické fakulty Plzeňské univerzity, ani za svou funkci předsedkyně Akreditační komise ČR, ale za dlouholetý přínos, který její práce a práce jejího kolegy prof. Jiřího Kunce znamenala jak pro výuku politologie, tak pro podstatné zvýšení úrovně diskuse o politice v českých médiích.

Prof. Dvořáková vystudovala dějepis a ruštinu na FF UK, v diplomové práci se zabývala procesy vedoucími k vzniku Spojených států, tedy americkou revolucí v osmnáctém století. Když nastoupila po promoci v osmdesátých letech do Orientálního ústavu s cílem zabývat se zahraniční politikou USA zejména ve vztahu k rozvojové pomoci, nevypadalo to, že bude v blízké budoucnosti disponovat expertízou, která se neobyčejně uplatní po radikální změně společenského systému v listopadu 1989. Prof. Dvořáková se ale v souvislosti se studiem USA začala zabývat i Latinskou Amerikou. V té době se jak v souvislosti s demokratizací postfašistických a autoritářských režimů v Evropě, například Španělska, Portugalska či Řecka, postupně konstituovala teorie přechodů k demokracii. A právě studium těchto teorií a použití jejich konceptů na analýzu vývoje v postkomunistické Evropě dávaly a dávají prof. Dvořákové velmi solidní zázemí pro stranictvím nezatížené a věcné hodnocení politického vývoje i v naší republice.

Není náhoda, že Vladimíra Dvořáková se stala první profesorkou politologie v České republice, ani že se podílela na vzniku České společnosti pro politické vědy. Byla také několik let zástupcem ČR v mezinárodní politologické společnosti.

Zkušenosti však nepředávala pouze svým studentům na Vysoké škole ekonomické. Věnovala se – opět s Jiřím Kuncem – i vzdělávání středoškolských učitelů občanské výchovy a dějepisu vedením seminářů o principech ústavnosti a občanství. Vzhledem k tomu, že vzdělaná a sebevědomá veřejnost je tou základní kotvou demokratické společnosti, patří nepochybně vzdělávání učitelů k těm nejzáslužnějším činnostem. A nakonec zmíním i publikační činnost paní profesorky, v níž kromě vědeckých monografií zvládá i publikování populárních článků v časopisech, mezi nimiž můžeme s radostí počítat i Listy.

Vážená paní profesorko, za redakci i za sebe bych Vám rád srdečně poblahopřál letošní ceně Pelikán.

Vladimíra Dvořáková: Rozmach vysokoškolského vzdělání po roce 1989: Co jsme získali a co jsme za to zaplatili

Vážení kolegové, vážené kolegyně, milí přátelé, dovolte mi, abych poděkovala redakci Listů a členům výboru za udělení ceny Pelikán 2009, ceny za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Je to pro mne velká čest. Zároveň je pro mne velkým potěšením setkat se v tomto sále s lidmi, kteří považují dialog za základ demokratické politické kultury a kteří nezůstávají lhostejní vůči problémům, jež nás obklopují.

Téma mého vystoupení nepatří k jednoduchým a asi ani ne k těm tématům, která by nás naplnila přílišným optimismem. Ale alespoň zkusím začít trochu pozitivně.

Odpověď na to, co jsme získali ve vysokoškolském vzdělání, není příliš obtížná: učitelé i studenti mají možnost cestovat, studovat a přednášet i mimo náš prostor, vyjíždět a zase se vracet, otevřela se pluralita bádání i výuky (byť si na ni ještě musíme zvykat, protože touha „kádrovat“ se jen obtížně ze společnosti vykořeňuje), rozvinula se autonomie vysokých škol (byť ji neumíme doposud dobře využívat a ani ji hájit) rozvíjejí se nové obory (možná až příliš – v současnosti více než 6000 oborů), zvyšuje se počet vysokoškolských institucí – již deset let u nás existují soukromé vysoké školy (více než 45) a kolem 60 % současných absolventů středních škol pokračuje na škole vysoké (což jsou bohužel čísla spíše varující než oslavná).

Co jsme za to zaplatili? Řekla bych: v přísném slova smyslu takřka nic. Vysokoškolské vzdělávání a vědecké bádání se totiž nestalo něčím, co bychom nějak výrazně podporovali, finanční prostředky zůstávají daleko za dalšími zeměmi EU – nejen v reálných číslech, ale i v procentech státního rozpočtu. To, že jsme nezaplatili takřka nic, není ale zcela pravdivé. Mnozí z členů akademické obce se počátkem 90. let s nadšením vrhali do proměn, nového budování škol s naději, že po období nutného utahování opasků se situace zlepší. Vzpomínám si na jistý entuziasmus, který se s rozvojem mezinárodních kontaktů (a zahraničních financí, protože jsme ještě byli zajímaví) a částečně zlepšených finančních podmínek objevoval ještě na počátku nového milénia.

Teď při návštěvě pedagogických fakult či jiných humanitně orientovaných vysokých škol potkávám mnohdy vyhořelé osobnosti či kolegy v silných depresích, kteří nevidí východisko a cestu ze začarovaného kruhu. Vysokoškolské prostředí se stalo obětí společenského vývoje: všichni hovoří o podpoře vzdělání, ale školství a věda jsou zoufale podfinancovány, řízení vědy mnohdy v jakési karikaturní podobě fakticky reprodukuje logiku dřívějších „plánovitých“ přístupů; zvyšování počtu vysokoškolsky vzdělaných občanů, které bylo jistě nutné bezprostředně po revoluci, dosahuje nesmyslných hodnot. Spolu s ještě nesmyslnějším požadavkem na získání vysokoškolského vzdělání pro úředníky státní správy, policisty, celníky to již v daném rozsahu vytváří příznivé prostředí pro korupci či minimálně pro snižování hodnoty vysokoškolského vzdělání. A k tomu si ještě dodejme onu zvláštní českou „úctu“ k titulům, které jak se zdá část naší nové ekonomické a politické elity považuje za nutný doplněk k vilám, bazénům a autům s černými skly, a obrázek, v jakém prostředí se naše školství pohybuje, je bohužel hotov.

Není to příliš optimistické ani oslavné, ale je nutné se hlouběji zamyslet nad těmito jednotlivými problémy a jejich důsledky. Zároveň musíme mít na vědomí, že jsou vzájemně propojeny a také že situace ve vysokém školství je bohužel odrazem vývoje naší společnosti; tomu také odpovídá kvalita diskuse či odborného dialogu.

Bod první: podfinancování vysokého školství. Neuvěřitelný růst počtu studentů spolu s velmi nízkými koeficienty na studenta (zejména pedagogické a humanitní obory) a obtížně dosažitelnými prostředky na vědecký rozvoj vede k tomu, že pedagogické fakulty v současnosti nemají ani na výplaty, natož na nějaký větší rozvoj – odborní asistenti učí kolem dvaceti hodin (úvazek je blízký střední škole, plat je ovšem většinou ještě nižší), vedou bakalářské a diplomové práce, a zároveň se po nich chce kvalitní vědecká činnost a odborný růst... Kvadratura kruhu... prostě něco se musí ošidit. A také je nutné si někdy přivydělat, třeba dalším učením jinde, čímž se do systému vzdělávání dostává naší generaci známé melouchářství; kdysi to dělali instalatéři, nyní vysokoškolští učitelé. Je symptomatické, že čím méně finančních prostředků se školám dostává, tím více jsme svědky „bratrovražedných bojů“ na všech úrovních – mezi přírodovědeckými a humanitními obory, mezi univerzitami navzájem, mezi fakultami v rámci univerzit, mezi katedrami v rámci fakult, mezi pracovníky na katedrách. A protože finance vysokých škol ještě souvisejí s vědou, ale na financování vědy je závislá také Akademie, energie se věnuje i boji vysokých škol a Akademie věd. Karel Čapek by možná řekl, že je hodně šnečků a málo salátků – mám obavy, že to není pravda, šnečků je pro potřeby vědy i vzdělání v naší zemi málo a salátek takřka došel. Podfinancování jak ve vzdělávání, tak ve vědě je tak silné, že není prostor pro diskusi o koncepci a jakýchsi rámcových kritériích – nemůžete diskutovat o koncepci, pokud vám jde vůbec o zachování oboru a víte, že likvidace „soupeře“ znamená vaše „přežití“. Pozor, to není stav přirozené konkurence! Kvalita není podstatná, funguje zde princip „minimax“ – minimalizace nákladů a maximalizace zisků. Čím více studentů za co nejnižší účasti pedagogů (mzdové náklady) získá patřičný titul, tím lepší postavení v rámci konkurenčního prostředí. Bude to trvat ještě asi dlouho, než pro zaměstnavatele, ať již soukromého, či státního, nebude podstatný titul, ale znalosti.

Bod 2: hodnocení vědy a výzkumu. Je jasné, že je nutné vynakládat finance efektivně a také že není jednoduché vytvářet kritéria, která budou výsledky hodnotit. Ale v současnosti prosazované měření výsledků vědeckého výzkumu podle formálních znaků, například výše impakt faktoru, nikoli podle naplnění cíle výzkumu, nedostatečné zohlednění rozdílnosti oborů, to vše vede k tomu, že vědecký výzkum často nevychází z logiky výzkumu, ale z nutnosti urychleně naplnit potřebná kritéria, respektive body, dle kterých se hodnotí. Průběžně měněná kritéria hodnocení (mám obavy, že občas podle toho, jak ta či která metodika vyhovuje té či které zájmové skupině ve vědě), aplikovaná samozřejmě zpětně, ještě posilují úlohu „vědeckých byrokratů“. Občas čekám, kdy si dáme závazek, že na počest čehosi (doplňte dle vlastní volby) v příštím roce získáme o 20 (nebo dokonce o 50?) % více bodů, či vyhlásíme soutěž o nejlepšího „riváka“. Znovu ale říkám: nezpochybňuji nutnost hodnotit efektivitu vědeckého výzkumu a řadu uvedených ukazatelů včetně údajů z RIVu považuji za velmi důležitou informaci, zejména z dlouhodobého hlediska fungování instituce, ale nikoli jako krátkodobý údaj aplikovatelný až na jednotlivé účastníky výzkumu a bez zohlednění dalších faktorů.

Bod 3: zvyšování počtu vysokoškolsky vzdělaných obyvatel (nyní 60 % končících středoškoláků) je naprosto nesmyslné. Po roce 1990 bylo zřejmé, že mnoho lidí nemohlo dříve studovat z politických důvodů a také bylo potřeba více vysokoškolsky vzdělaných lidí. Již tehdy ale odborníci upozorňovali, že data o počtu studujících a absolventech nejsou při srovnání se západoevropskými zeměmi zcela objektivní, nepočítali jsem absolventy „vošek“; mezi vzdělané se v evropských zemích většinou započítávají i lidé, kteří absolvují nějaký kurz „celoživotního vzdělávání“, navíc jsme měli hodně „magistrů“ a málo „bakalářů“, kteří v zahraničí tvoří velkou většinu vysokoškolsky vzdělaných osob. Do toho přišly zákony nutící ke zvyšování kvalifikace policisty, celníky, úředníky státní správy. Nic proti tomu, ale místo aby se zvyšování kvalifikace konalo prostřednictvím přesně cílených kursů (pro policisty třeba o hospodářské kriminalitě), požaduje se dosažení titulu bakaláře. Je zcela symptomatické, že je jedno v jakém oboru. Pro lidi studující při zaměstnání je pak výběr jednoduchý – v takovém, kde to bude nejjednodušší. Trh se pak jistě projeví – čím nižší nárok, tím vyšší zájem. A tak některé veřejné školy (placeným „celoživotním vzděláváním“) i některé soukromé školy se předhánějí, jak zabezpečit „méně bolestivé“ vzdělávání. Vrcholem ledovce jsou pak školy akreditované v zahraničí (Polsko, Slovensko), jejichž pobočky působící v Čechách (a v zájmu objektivity dodejme: naše pobočky působící u nich) zůstávají fakticky bez kontroly – tituly jsou ovšem uznávané. Poptávka vyvolává nabídku, trh zde tedy naprosto funguje. Má ale takto být formováno vysokoškolské vzdělání?

Nevím, jestli toto působení „neviditelné ruky“ trhu, stejně jako promítnutí určitého typu politické kultury do našeho prostředí, je zcela ideální. Pracovně toto kulturní prostředí nazývám „vekslácké“, ale odborně není jasně definované. Psychologové, zabývající se politickou kulturou, hovoří o posttotalitní kultuře (stručně řečeno kombinaci mindráků a arogance). Identifikační znaky typického představitele a nositele této kultury se postupně mění – v 90. letech převažovala fialová saka a bílé ponožky; nyní se již modernizujeme, imidžmejkři a vizážisté již nalezli potřebné mimikry, a tak je to i hůře popsatelné – většinou to lze určit podle typu čísel SPZ na silných autech s černými skly. Bohužel zřejmě imidžmejkři ještě doporučili patřičný titul či alespoň doklad o jistém vzdělání. Zde již ovšem nejde o nabídku méně bolestivých forem výukového procesu, ale spíše o využívání korupčního prostoru, který samozřejmě nemá primitivní podobu nějakých obálek, ale zapojení do patřičných klientelistických vazeb, do onoho klubu více či méně viditelných „celebrit“, „lobbistů“, „kmotrů“ a „velrybářů“. To už skutečně vysokoškolské vzdělání přímo degraduje a dehonestuje vysokoškolské prostředí; je na nás, učitelích a vědcích, zda na to přistoupíme.

Prosím, neposlouchejme ty, kteří říkají, že jakákoli kritika a upozornění na problémy, jež programově snižují kvalitu výuky, vědy, znevažují vysokoškolské tituly, či dokonce vytvářejí prostor pro kriminální činnost, fakticky působí proti vysokým školám a akademickým ústavům. Opak je pravdou, pouze tehdy, pokud se akademická obec vzepře těmto praktikám, které mohou být spjaty i se složkami státní správy či politiky, dokáže si tato obec udržet potřebnou autoritu ve společnosti; autoritu, kterou zde tradičně mívala a kterou dokázaly udržovat mnohé osobnosti české vědy. Je to na každém z nás.

Obraz, který jsem zde nastínila, je hodně pesimistický. V každodenním styku se studenty ovšem takový pesimista nejsem. Každá generace učitelů vždy o studentech říkala, že jsou horší, než byli oni, že je nic nezajímá, nic neumějí… o tempores, o mores. Říkáme to i my, ale není to pravda. Studenti většinou umějí něco jiného, než jsme uměli (a umíme) my (mí doktorandi znají mé zoufalé výkřiky, když mi něco zmizí z obrazovky počítače), zajímají se o trochu něco jiného, než jsme se zajímali my, myslí jinak. Ale stále se dokážou nadchnout, tvrdě pracovat, hledat svou cestu. Umějí jazyky, jsou otevřenější světu a zkušenější a jako vždy, jak říkával profesor Petrusek, třetina je skvělá, třetina průměrná a o třetině přemýšlíme, jak se na tu školu dostali (i ti někdy ovšem překvapí). Jejich vývoj záleží hodně na nás, na učitelích, na podmínkách vzdělávání.

Letos mne zaujala Inventura demokracie – akce zorganizovaná studenty, vysoce společensky angažovaná v tom nejlepším slova smyslu. Úroveň diskuse, ale zejména nastolování problémů, kladení otázek, formulace postojů v pluralitním prostředí... až jsem si říkala, kde se tomu v našem prostředí naučili. Bylo to příjemné zjištění, že i toto je stav společnosti dvacet let po revoluci. Tito studenti se nedomnívají, že by studium mělo být jen snahou o co nejlepší uplatnění na trhu práce (klišé velmi oblíbené, které absolutně nebere v úvahu, že trh práce se velmi mění) a že vysoká škola má vytvářet adaptabilní a flexibilní roboty; naopak se domnívají, že vzdělání přináší i další hodnoty, nejen pro ně osobně, ale i pro celou společnost. Nevím, zda se inspirovali Václavem Bělohradským, který asi před rokem rozvíjel úvahy nad tím, že společnost založená na vzdělání – knowledge based society (také jedno z oblíbených klišé, o to smutnější, že je hodně v rozporu s prosazovanou realitou) –, by měla být spíše nahrazena vzděláním založeném na společnosti (society based knowledge) – postindustriální společnost musí i podobu vzdělání definovat jinak. Znalosti a schopnosti, které studenti nyní získají, budou formovat společnost po dlouhou dobu. Měli bychom opravdu začít uvažovat, co vlastně tato společnost od vzdělání potřebuje.

Možná že onou inventurou, jež připomínala dvacet let od studentské revolty, se začneme posouvat jinam a začneme vytvářet novou podobu akademické obce, v níž bude i pocit sdílené zodpovědnosti za vývoj společnosti a pocit sounáležitosti a solidarity. Ale možná že se nakonec do budoucna prosadí jiné symbolické připomenutí studentské revolty 17. listopadu 1989, jak je před budovou jedné významné soukromé vysoké školy zobrazil u příležitosti oslav velký monument s červeným srdcem a nápisem I love money.

(Záznam děkovné řeči; mírně redakčně upraveno.)

💡
Cenu Pelikán udělují Listy každoročně od roku 2004 za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. O udělení ceny rozhoduje výbor složený z redaktorů a redaktorek Listů doplněný o Karla Skalického, Martina Šimsu a předsedu redakční rady Listů. Autorem sošky ceny Pelikán je výtvarník a šperkař Pavel Herynek.

Sdílejte článek svému okolí:

Subscribe to Listy

Don’t miss out on the latest issues. Sign up now to get access to the library of members-only issues.
jamie@example.com
Subscribe