Cena Listů Pelikán 2006 pro Györgye Vargu

V Olomouci se již potřetí předávala cena Listů Pelikán za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Cenu předala Györgyi Vargovi herečka Vlasta Chramostová.

Vlasta Chramostová při té příležitosti promluvila o svém vztahu k Listům a k jejich zakladateli, ale také k Olomouci, kde začínala svou profesionální divadelní kariéru a kde v roce 1978 účinkovala na jednom z utajených čtení ze vzpomínek Jaroslava Seiferta.

György Varga s cenou Pelikán. Fotografie: Jan Koráb

Chvalořeč na Györgye Vargu

Překladatel z cizojazyčné literatury je tak trochu podivín. Musí totiž počítat s tím, že ­nikdy nedojde zaslouženého uznání. Čím lepším překladatelem totiž je, tím musí být na čtená­řově cestě k autorovi nenápadnější. Dobrého překladatele ovšemže vede především nezištná touha podělit se o svůj čtenářský zážitek, musí mít rád jazyk, z nějž překládá, i kulturu lidí onoho jazyka. To ale na dluhu vůči němu nic nemění. A to nejen v jeho vlastní zemi, ale i v oné jemu tak blízké cizině – málokdo v ní tuší, jak velkou službu jí prokazuje.

Dvojnásobný podivín je překladatel, který si cizí zemi přivlastní do té míry, že se jí rozhodne pomáhat. Například v úsilí některých jejích občanů o znovunabytí svobody. To už neocení skoro nikdo. V zemích jen trochu svobodnějších se snadno zapomíná, že jinde je hůř, a země osvobozované jsou do sebe ještě zahleděnější.

Jedním z takových dvojnásobných podivínů se stal – už mnohem více než před dvaceti lety – maďarský bohemista György Varga. Jeho přízeň k českému prostředí zašla tak daleko, že mu již nepostačilo šířit českou literaturu do Maďarska, ale rozhodl se šířit ji také Čechům. A to už je i u překladatele mimořádně prapodivné.

Novinářka a spisovatelka Olga Šulcová vzpomíná: „Zní to možná nepatřičně frivolně, ale osobně vzpomínám na Györgye Vargu jako na „maďarskou spojku“. Není to metafora ani nadsázka, odvozená z napí­navých literárních či filmových příběhů. Činnost tohoto maďarského bohemisty, který byl v osmdesátých letech uplynulého století častým hostem Prahy, Brna i Bratislavy, byla tajuplná i riskantní. Též schůzky s ním – odbývající se většinou v odbavovací hale Československých aerolinií – byly plné napětí. S velkým nasazením a opakovaně přivážel totiž do tehdejšího Československa plné tašky „kontrabandu“ a předával jej k další expedici spolehlivým adresátům. Byly to především Pelikánovy Listy v malém i větším vydání, Tigridovo Svědectví a další časopisy i knihy vycházející na západ od našich hranic v češtině. Jejich pašování na zdejší území bylo pro G. Vargu velmi nebezpečné a mohlo mu vynést nemalý trest.

Nebyl to jen bohemista profesí, měl Československo opravdu rád. Také česky výborně už tehdy psal i mluvil. Znal se u nás s mnoha disidenty i nedisidenty, leckteří z nich byli jeho osobními přáteli. Miloval knížky Bohumila Hrabala a také je překládal do maďarštiny. Byl to právě on, od něhož jsem už před dvaceti lety slyšela tehdy neobvyklé vyznání ,Jsem Středoevropan!‘ Toto své přesvědčení György Varga nejen deklaroval, ale i dokládal činy.“

I ze slov Olgy Šulcové je zřejmé, že Györgye Vargu ani šíření literatury neuspokojilo. Jiřina Šiklová vzpomíná na schůzky československých opozičních aktivistů v jeho budapešťském bytě, na konkrétní věci, které se zde projednaly, nebo na maďarskou výpomoc při pražské demonstraci 21. srpna 1989. Ve vzpomínce Jiřina Šiklová pokračuje: „Maďaři taky nechali doma vyrobit placky na kabát s československou vlajkou a nápisem Hável na Hrad. To dlouhé A je tam snad důležité, dodnes nevím, proč tam vlastně bylo…“ A v souvislosti s pozdějším působením Györgye Vargy dodává: „Pak byl konzulem v Košicích. Dodnes ho chválí místní i lidé na něj navazující, že obnovil slávu Košic v Maďarsku A chválí ho jak Maďaři, tak Slováci, což je čin hodný diplomata!“

K pěkným vzpomínkám doplňme trochu suchých fakt. György Varga se narodil roku 1954 v Budapešti, na začátku 80. let ukončil studium maďarštiny a češtiny na univerzitě v Budapešti. Za studií mohl poznávat také Prahu, protože tři semestry strávil na Karlově univerzitě. Jeho diplomová práce se zabývala českým divadlem v letech 1945–1970. Hodně překládal a psal o české literatuře. V roce 1988 se stal budapešťským zpravo­dajem česko­slovenské redakce Svobodné ­Evropy. Po pádu minulého režimu se stal velvyslancem v Pra­ze. V roce 1997 byl vyznamenán českou medailí Za zásluhy I. stupně, je také nositelem Malého kříže Řádu Maďarské republiky. Jeho další důležitou diplomatickou misí bylo založení a poté i vedení maďarského konzulátu v Košicích. Od loňského roku je ředitelem Maďarského kulturního střediska v Praze.

Mezi knižními tituly, které přeložil, najdeme šestkrát Bohumila Hrabala, dále Petra Pitharta, Ivana Klímu, Josefa Škvoreckého či Milana Kunderu a dvakrát Václava Havla.

Předchozí dva laureáti ceny Pelikán, Tadeusz Mazowiecki i Alena Wagnerová, spojovali po celý život práci literární, publicistickou s prací občanskou. Odpovídá tedy tradici ceny i Listů samotných, že třetím v řadě je György Varga.

György Varga a Vlasta Chramostová. Fotografie: Jan Koráb

Vlasta Chramostová: Bohumil Paroulek a Jiří Pelikán

Jsem tady… protože hodně pamatuju. Pan Varga ví o středoevropských poměrech hodně, ale tuto legendu možná znát nebude: Jiří Pelikán patřil zhruba k mé generaci. A byla válka, byl sníh a byl čtyřiačtyřicátý rok a já jsem jezdila s bratrem na lyže a trochu se vykrmit na Drahanskou vysočinu do malé obce Kořenec. Tam u mé rodiny bydlel mladý tajemník obce. Jmenoval se Bohumil Paroulek. Seznámili jsme se, chodili jsme na lyže, zpívali jsme Až nás půjdou miliony, protože se už blížil konec války. Miloval české básníky, původně chtěl dělat umění. Mezitím jsme si korespondovali, mně bylo osmnáct, jemu asi jednadvacet. Na obálce byla známka s Adolfem Hitlerem, Böhmen und Mähren, uvnitř jsme si psali zcela otevřeně, jak bude po válce…

A teď střih. Je po válce, jsem v Olomouci. Tady žije známý místní sochař Julius Pelikán a já se seznamuji s jeho synem, který je nějak k nerozpoznání od onoho Bohumila Paroulka. Byl to Jiří Pelikán, který se u mé rodiny na Drahanské vysočině za války schovával. Vždycky když hledali tajemníka, moje statečná sestřenice a rodina říkali, že vědí, kde je, ale až prověřili, jestli jdou za tajemníkem Paroulkem, anebo za Jiřím Pelikánem. To by bylo velmi špatné, protože on tam žil na falešnou legitimaci Máme tedy pětačtyřicátý rok, přicházím jako mladičká herečka do Olomouce, je mír, je mi devatenáct. A tady se tedy setkávám s Jiřím Pelikánem, s jeho otcem a s bratrem Kosťou, který si vzal moji kolegyni z divadla, krásnou, křehkou princeznu Pampelišku.

A další střih našich středoevropských ­dějin. Byl osmašedesátý rok, můj muž ­filmoval mimořádný sjezd ve Vysočanech, já mu pomáhala. Kolem jezdily tanky. Vtom mi jedna přítelkyně říká: „Prosím tě, mohla bys poskytnout nocleh někomu, komu jde o život? Jsou tady takoví delegáti.“ Ptala jsem se, kdo přijde. Odpověděla: „To poznáš.“ A pak k ránu stál u dveří Jiří Pelikán a říkal: „Podívej se, je to totéž jak před ­čtvrtstoletím, jenže ty naše tváře zná bohužel víc lidí.“

A když jsme se setkali po Listopadu, vlastně ještě krátce předtím, říkal mi na římské ulici: „Prosím tě, kde se to my dva moravští koblížci setkáváme v té Evropě a co to přes nás přejelo za dějiny!“

Zakladatel římských a později do Čech přenesených Listů byl člověk velmi vzácný. Myslím, že čeká teprve na hodnocení, co všechno udělal ve dvojím volebním období pro tuto zemi v Evropském parlamentu. ­Pomáhal nám, disidentům a Listy, ty nás stavěly na nohy. A i jiné texty, které se vydávaly v cizině, o čemž ví moc dobře pan Varga. I on pracoval pro Listy a kolportoval je ještě za dob, kdy to bylo riskantní. To byla ohromná věc, protože jsme cítili, že jsou lidé, kteří nedovolí, aby naše cestička do Evropy zarostla kopřivami a travou. A nedovolí, aby zarostla taky cestička z toho světa k nám.

Myslím, že Jiří Pelikán by byl nadšen, že vznikla jeho cena.

Redakčně krácený proslov; titulek redakce. Podrobnější vzpomínka Vlasty Chramostové vyšla ve sborníku Jiří Pelikán 1923–1999, OPS Občanský dialog, Praha 2003.

György Varga: Čtení, pašování a radost

Chtěl jsem poděkovat za vzácné uznání a krásnou sošku… Ani jsem nemyslel, že bude tak pěkná. Váš projev obsahoval ale jistou kontradikci – že překladatelé nejsou dostatečně uznáni. Jak jste slyšeli, dostal jsem už vysoké uznání státní české i maďarské. V tako­vých chvílích člověk neví, čím si to zasloužil. To, co prožíváte, vám připadá tak samozřejmé, že se vám to vůbec nejeví jako událost. To se nějak děje, padá to jako kámen, je to nezávislé na vás. Jestli jsem se mohl věnovat, spolu se svou zde přítomnou kolegyní a bývalou ženou Zsuzsou Detreovou, bohemistice v širším slova smyslu, i jako politiku, jako prostředí, jako středoevropanství, jsem rád.

Paní Chramostová vyprávěla, jak se seznámila s Jiřím Pelikánem. Jak já jsem se seznámil s Listy, ukazuje řetězec náhod, které řídí život člověka. Moje žena začala pracovat v budapešťském nakladatelství Európa, které – podobně jako Odeon kdysi v Česko­slovensku – mělo v profilu vydávání světové literatury. Převzala tam českou literaturu od svého předchůdce pana Ference Hosszú, který všechno pěkně zachovával a archivoval. A potom, v roce 1980, umřel. Jeho manželka jednou zavolala, že po něm zůstala spousta věcí, kterým ona nerozumí, a abychom to zabalili a vzali. Tam byly takové věci jako Literárky od roku 1963 až do poslední chvíle, kdy už vycházely pod názvem Listy. Tam jsem poprvé viděl podobnou grafickou úpravu, jako mají i dnešní Listy. Pak je zakázali a Jiří Pelikán je začal vydávat v Římě.

Potom pauza… Nevím už, jak jsme se dostali do styku s knihkupcem panem Horou ve Frankfurtu. Od něho jsme začali odebírat Listy pro sebe, potom jsme je začali rozdávat kamarádům a potom se to točilo ve velkém. I s pomocí dalších přátel, kteří neměli nic společného s Československem, ale udělali to jako gesto, jsme tu literaturu pašovali sem. Já především do Prahy.

Římské Listy jsme odebírali, četli, ­pašova­li, měli jsme je v různých mutacích od velkých přes menší až po úplně mikroskopické, to byl takový experiment, ke kterému jsme přidávali lupu. Stejně jsme šířili Svědectví.

Teď doma v Budapešti jsem si chtěl římské Listy připomenout, když dostávám cenu Pelikán. Hledali jsme, ale nenašli jsme ani jedny jediné. Tuším, že jsme je rozdali do posledního kusu. Tak jsem se setkal s Listy, a proto asi mohu dnes být s vámi a dělit se o tu radost.

Redakčně zkrácený a upravený záznam proslovu; titulek redakce.

💡
Cenu Pelikán udělují Listy každoročně od roku 2004 za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. O udělení ceny rozhoduje výbor složený z redaktorů a redaktorek Listů doplněný o Karla Skalického, Martina Šimsu a předsedu redakční rady Listů. Autorem sošky ceny Pelikán je výtvarník a šperkař Pavel Herynek.

Sdílejte článek svému okolí:

Subscribe to Listy

Don’t miss out on the latest issues. Sign up now to get access to the library of members-only issues.
jamie@example.com
Subscribe